KNÍŽKY, POVÍDKY A TAK...



Foto LN – Pavel Wellner

LIDOVÉ NOVINY, sobota 24 února 2007, str. 13 a 14

Estébáci jsou nejlepší archiváři
MARTA ŠVAGROVÁ

Album Pavla Dobeše Banány „zrálo“ devět let. „Během té doby jsem ale zasadil strom, postavil dům, rozvedl se a zplodil syna,“ říká zpěvák, na jehož koncertech koncem osmdesátých let lidi viseli snad i na lustrech.

LN Dlouho jste nepsal jste písničky – nebylo o čem?
Neměl jsem pocit, že mám něco psát. Z rádia, televize i časopisů se na nás valila porevoluční euforie. Já jí asi zrovna tolik neměl, nebo jsem v ní nenašel to, co jsme si od nové doby slibovali. Nechtěl jsem lidem kazit náladu, brát iluze a už vůbec jsem se nechtěl pokoušet o nějakou legraci. Přišlo by mi to jakési bohapusté, jako v té televizi, žádný přínos, nestálo by mi to za popsaný papír.

LN Naštěstí vám ten pocit nezůstal...
Pravda je, že léta mě lidi tlačili k tomu, ať něco pro ně udělám – že už nemají co poslouchat. A já trošku v legraci odpovídal, že nová deska vyjde, až se prodají ty staré, ale velkou hlavu jsem si z toho nedělal. Bylo také hlavně potřeba žít. Zasadil jsem strom a postavil dům, rozvedl se a zplodil syna. Kubíček nám byl v létě za družbu, takže už jsme rodina a moje žena byla tím, kdo mě nadchnul pro psaní. V loňském roce Vlaďka dokončovala studium jazykové a literární kultury. Obdivoval jsem její seminární práce a abych mohl být také za něco chválen, pustil jsem se do psaní a přerušil tak období své tvůrčí dovolené.

LN Měl jste v tom dosti dlouhém mezidobí z čeho žít?
Samozřejmě, vždyť jsem vydal tolik desek a měl tolik písniček, že o koncerty byl neustále zájem. Dokonce jsem byl se svými písničkami – neskromně řečeno – natolik spokojen, že jsem měl pocit, že už jsem napsal všechno, tak že bych mohl dělat zase něco jiného …

LN A věděl jste, co jiného byste tak mohl dělat?
Nějakou dobu jsem se vážně zabýval myšlenkou práce v politice a dvakrát jsem i kandidoval za stranu Zelených. Před posledními volbami, kdy už bylo jasné, že se Zelení dostanou mezi „silnou pětku“, jsem si musel projít velikým dilematem: Jaký život si chci vybrat? Zda sedět s aktovkou lejster v Bruselu nebo v jiném politickém úřadě, nebo chodit s dětmi na koupaliště, v zimě je vzít na lyže do hor. Budu-li sedět v politice, budu chválit Bushovu administrativu, tiše souhlasit se zvyšujícím se zadlužováním našeho státu, a sám si tím seberu právo napsat svůj skutečný názor do knihy nebo do písničky. Nebudu-li chválit a tiše souhlasit, budu každé politické straně na obtíž a vystavím ji nutnosti každého takového z politického života vyloučit pro nedisciplínu, což už mám také za sebou. Rozhodl jsem se pro svobodný život - a udělal růžovou desku se žlutými banány na obálce.

LN Zmínil jste se o knížce, už ji píšete?
Už mám název - Kolikrát častěji jsem zahynul za volantem dříve než dnes. Ale teď mám v hlavě jiné věci. Maminka onemocněla, tak jsem ji přivezl k nám do Hradce Králové a chodil s ní po vyšetřeních. Dnes je už hospitalizována, ale vidíme se denně, o víkendu ji beru na vzduch do Café Sport. Kniha teď přestala být důležitá. Přemýšlel jsem, jak mamince vysvětlit, že je nemocná, a jak ji přesvědčit, že se musí léčit, jinak že si ta nemoc bude dělat, co chce. To je pro mě teď nejdůležitější. A potom, na jaře, až bude všechno v pořádku, obloha bude zase modřejší, tráva zelenější, a slunce bude jasněji svítit…


Pavel Dobeš (*1949). Napsal desítky písní a vydal devět alb: Skupinové foto, Zátiší s červy, Zpátky do trenek, Live, Něco o Americe, Průzkumný let, Komplet, K svátku, ZUM ZUM ZUM a Banány.
Foto LN – Pavel Wellner

LN Zdá se, že jste přestal psát v ostravštině?
Ostravské písničky zpívám pořád tak, jak byly napsané. Ale nové už nepíšu, nechávám to na lidech, kteří tam zůstali a žijí. Tehdy, když jsem začínal, jsem musel hledat vlastní styl. Nemohl jsem napodobovat Karla Kryla nebo Jaroslava Hutku, písničkářů bylo víc, každý byl originální. Prostor, který jsem si našel, se ukázal dost velký, stačil mně. Ale jak šel život, začal jsem si hledat jinou polohu, možná není na první pohled až tak atraktivní. Ostrava také dnes už nepotřebuje zviditelňovat. Když jsem s ostravštinou v písních začínal, bylo to vlastně nemyslitelné, a to mě vzrušovalo. Tenkrát o Ostravě kolovaly leda tak vtipy - jaký je rozdíl mezi košilí, kterou koupíte v Praze a v Ostravě, stejná barva, stejný vzor? Ta z Ostravy už má vyhrnuté rukávy. - V době těchhle vtipů zpívat ostravsky, to skoro nešlo. Dneska je ostravština v módě, umělci, když chtějí být nejvtipnější, mluví ostravsky, takže já už nemusím.

LN Pokud vím, máte hodně dětí. Jak velký je ten váš družba na svatbě?
Mám jich hodně, ale už jsou velké. Připomenu poslední tři. Matějovi je osmnáct, je na gymnáziu, začal se zajímat o filozofii, politologii. Netušil jsem, že se po rozvodu budeme vídat častěji, než když jsme bydleli společně. Potkáváme se každou neděli, probíráme knížky a k Vánocům si kupujeme skvostné dárky v antikvariátu. Můj osmnáctiletý syn je vlastně mým dobrým kámošem, jakých tady v Hradci ani moc nemám. Apolence je šestnáct, studuje taneční školu v Praze a malý Kuba měl teď dva roky, to je takové ohřátí na srdíčku. Tenkrát v Ostravě, když jsem „haroval na huti“, dělal si dálkově školu a ještě přitom cvičil s kapelou, kdyby mi někdo řekl, že jsou nám děti na obtíž, byl bych mu to ochoten uvěřit. Dneska beru svoji velkou rodinu jako veliké štěstí a radost a největší dar.

LN Jaký byl život v Ostravě?
Ostrava nebyla žádným univerzitním městem, děvčata se těšila, že se vdají, kluk že se vyučí, aby co nejrychleji mohl vydělávat – nejlépe v šachtách. Věděl, že musí na vojnu, po vojně se hned oženil a bylo hotovo. A můj život byl přesně takový. Žádné školy, okamžitě do výroby, když jsem se zavázal, že budu v hutích pracovat deset let, dostal jsem byt a dva tisíce na ošacení a ještě si mě vyžádali z vojny dřív, to byl luxus. Byl jsem sice vyučený elektrikářem, ale šel jsem přímo do provozu Vysoké pece, kde to bylo s tím bytem i s výplatou veselejší.

LN Nejste žádná vazba a v hutích to musela být dřina…
Byla, dva dny ranní směny, dva dny odpolední, dva dny noční a pak dva dny volno, Vánoce, svátky, pořád dokola. Noční směny mě hodně vysilovaly, ale zvykl jsem si a pak, po letech, když jsem začal žít život umělců, se mi ten tvrdý noční trénink i hodil.

LN Předtím jste hrával jen pro sebe?
Jako školák jsem chodil s akordeonem do hudební školy, takže jsem hrál hlavně pro rodiče, po šesti letech jsem harmoniku vyměnil za kytaru, to byla ta veliká invaze bigbítu do českých zemí, Beatles, Rolling Stones, zkrátka 60. léta. O deset let později, už jako táta od rodiny, ale stále ještě nositel modrých „svazáckých trenek“, jsem založil skupinu Minimum a jezdívali jsme s ní soutěžit. Porta pro nás byla „marným voláním“, neboť jsme neměli banjo. A tak jsme obráželi jiná soutěžní klání s Festivalem politické písně v Sokolově v čele! Napsal jsem pár tendenčních písniček, dneska bych je rozhodně nehrál, byly trapné. Ale vlastně i těm hloupým písničkám vděčím za to, že jsem se nějak rozepsal, a i hloupým soutěžím děkuji za to, že jsem se něco naučil a od písniček, kterým zprvu tleskala jen porota, jsem postupně přešel k písničkám, kterým pak začali tleskat i lidé.

LN A pak už jste se stal známým.
V Ostravě uspořádali Folkový kolotoč a pořadatel prvního ročníku mě vyzval, ať se zúčastním. Říkal jsem mu, že už jsem rozpustil kapelu a že ani nemám žádnou kloudnou písničku. A on na to, že Kolotoč bude až za půl roku, tak ať si nějaké písničky napíšu. No, pár jsem jich napsal, byli tam novináři a hned se to rozkřiklo. V pondělí už celá republika věděla, že se v sobotu něco přihodilo. Ale nebyl jsem sám, na severní Moravě se urodila spousta písničkářů a zvěst o nich se roznesla.

LN Ač populární a vyhledávaný, pořád jste při tom pracoval?
To už jsem dělal technika v Domě kultury. Dokončil jsem elektrotechnickou průmyslovku ve Frenštátě a byl jsem rád, že jsem se z toho těžkého provozu dostal jinam. Na svoje působení v závodě Vysoké pece ale přesto vzpomínám rád a těch deset let do mého života patří. Šest příštích let jsem pak pracoval v kulturáku. A kdyby nedošlo k tomu, že jsem to zaměstnání ztratil, dělal bych tam dodnes.

LN Proč jste to zaměstnání ztratil?
Museli mě propustit, když jsem nezpíval píseň těch, jejichž chleba jsem jedl. Krom toho, bylo nepřípustné, abych jim tam právě já nahrával ty stranické konference a pouštěl hymny. To opravdu nešlo. Uvědomělost byla součástí kvalifikace. Do Hradce Králové jsem přijel o Vánocích 1985 a začínal od začátku.

LN Jak?
Od píky. Jako pomocný dělník ve skladu a pak i ve své profesi, jako elektrikář na stavbách. Jenže mě poslali na hrubou stavbu, a když jsem se těšil, že teď už nastane fajnová práce, že teď už jsou osazeny okna a dveře a já že budu zapojovat rozvaděč, tak mě zase poslali na jinou stavbu, bez oken, kde se proháněl vítr a bylo zima, a já tahal kabely do „šliců“, které jsem nejdříve do zdi majzlíkem a kladivem vysekal. Ale to je samozřejmé, že kdo je nový, dělá ty méně atraktivní činnosti. Mně se podařilo po čase vydobýt si samostatnou práci, kde byla kromě té hrubé i ta fajnová a dokonce jsem si ji zorganizoval tak, že když jsem v pondělí a úterý zabral, mohl jsem ve středu v klidu vyjet zahrát třeba do Budějovic. Měl jsem volný pohyb, i když bez dozoru jsem nebyl nikdy.

LN Narážíte na to, že jste byl objektem zájmu Státní bezpečnosti. Co si myslíte o tom, že se dnes z archivů vytahují doklady o tom, že mezi vámi písničkáři byli agenti StB?
Žádné novinky se nedozvídám. Každý si to při výslechu nějak řešil. Ti estébáci si nás vybrali všechny. Ale já byl elektrikář, někdo jiný by třeba nemohl pracovat na stavbách a nebo ani nechtěl. Každý měl jiné motivace. Nikdy ale nešlo o to, aby člověk něco na někoho donášel, aby jim řekl, co by oni nevěděli. Oni věděli naprosto všechno. Jim šlo o loajalitu s režimem. Podle toho, do jakého koutu se nechal člověk dotlačit, kam až v té loajalitě svobodnou volbou došel, takové dokumenty po něm zůstaly.

LN Jak jste ten stálý tlak řešil?
Měl jsem asi štěstí, že ti moji vyšetřovatelé byli docela inteligentní a že v našich debatách byl přítomen i vtip. Připomínaly spíš filozofické rozmluvy. Nikdy jsme si ruku na spolupráci nepodali, já jim dal jasně najevo, že na ni nepřistupuji a oni to respektovali. Když jsem přijel do Hradce Králové, čekal jsem, kdy se objeví, a oni se objevili. Jednou na Hrádečku slavil Václav Havel narozeniny a oni si vzali všechny ty potenciální gratulanty. Mě si taky vytáhli z práce a tam u nich mi řekli, že vědí o tom, že chci k Havlovi jet a že je to obšancované, že nemá cenu, abych se o to pokoušel, že jedou stejně za mnou a ať nepředstírám, že mířím někam opačným směrem na ryby. No tak jsem jim poděkoval za informaci, že teda dneska nikam nepojedu, zůstanu doma a napíšu nějakou hezkou písničku.

LN Neměl jste strach z následků?
Měl jsem mnohokrát strach. Nejdříve člověka nechali trochu čekat, podusit, chrastily tam ty klíče, strašily mříže, člověk to pozoruje a pokaždé si říká - tak dneska už za tou mříží zůstanu. Pak vás vezli výtahem, i tam byly mříže. Vybírali také dobré datum. Třeba 23. prosince jsem dostal obsílku, že se mám dostavit 3. ledna k výslechu, to abych si mohl hezky užít Vánoce, to byla taková jejich novoročenka. Nebo když jsem jel na dovolenou –„ Odjíždíte? Tak se na vás za týden v pondělí těšíme...“ Jednou ještě v Ostravě si mě vzali tam na Hradby a seshora mi ukazovali, jak dole lidi chodí po předvánočních nákupech s dárky a plnými taškami: „Podívejte se, pane Dobeš, ty lidi mají úplně jiné starosti, když si vás tady necháme, nikomu nebudete chybět.“ Nebo to zkoušeli jinak: „Vy máte škodovku a dívali jsme se, že už vám to auto pěkně reziví… Stačilo by tak málo...“

LN Svěřovali jste se navzájem s kolegy třeba na koncertech?
S písničkáři jsme se o tom moc nebavili, někteří mi přišli v tomhle trošku naivní. Snažil jsem se toho spíš zbavit a užít si tu chvíli. O tom, co se dělo na výslechu, nebo co bych tam měl dělat, jak se chovat, jsem mluvil s úplně jinými lidmi. V Ostravě jsem měl pár známých, kteří byli víc ve spojení s Chartou a měli zásadnější zprávy.

LN Nebavili jste se o tom ani s Jaromírem Nohavicou?
Známe se dlouho, ale debata na tohle téma přišla jen jednou. Jarek mně povídal takové trošku nesmysly, že jsem si říkal, to máš hodně divné estébáky a přišlo mi to dost nevěrohodné. Možná ale mi chtěl jenom naznačit, abych před ním nevypouštěl nějaké informace a že mě tím třeba chtěl chránit, kdo ví. Co ale rozhodně můžu říct je, že nemohl nikomu ublížit tím, že by o někom řekl něco, co by nevěděli. Jednalo se opravdu jenom o tu loajalitu. Kdo to cítí jinak, ať mě opraví. Já si v té době taky dost přesně uvědomoval, že jestli chci zpívat a stát si za svým, tak že se nesmím dopustit jiného, ani sebemenšího přestupku. Kdybych třeba ukradl čokoládu v samoobsluze, bylo mi jasné, že půjdu sedět. Takže jsem se tím řídil. Člověk by neměl zatoužit po nějaké té nedosažitelné čokoládě. Ale každý to máme nastaveno jinak.

LN Chtěli ti vyšetřovatelé někdy nějak ovlivnit vaše vystoupení?
Snažili se, abych některé písničky nehrál. A nemohli mi to zakázat. Měli ale různé finty. Na Vysoké škole báňské za mnou přišli zase jiní hoši od StB, které jsem ještě neznal, a protože mi nemohli říct tohle hraj a tohle ne, udělali to trochu jinak, šikovněji. „Pane Dobeši, my jsme taková svazácká organizace při Státní bezpečnosti v Ostravě, jsme taky mladý lidi a taky se bavíme a my bychom si udělali záznam, abychom si měli co pouštět. Nebude vám to vadit?“ A já se na ně usmíval, klidně, jen si to nahrajte. Mysleli, že si budu dávat větší pozor a leccos vynechám, ale moje radost dodnes spočívá v tom, že jsem udělal to vystoupení opravdu hezké, z toho nejlepšího, co jsem měl. Když už, tak ať je to reprezentativní, řekl jsem si. Já sice netušil, jestli ten režim jednou padne, ale říkal jsem si, že ti estébáci budou stejně nejlepší archiváři a historici té naší doby, a teď se ukazuje, že je to tak.

LN Jak se ohlížíte za svým doposud tak intenzívním životem?
Dneska vím, že to všechno, co jsem se ve škole naučil, co jsem viděl, i ty strachy, které jsem zažíval, ani moudrosti knih celého regálu v antikvariátu by k ničemu nebyly, kdybych neuměl anebo nemohl přivést mámu do nemocnice a dát jí nějakou naději, aby nebyla sama, když je jí nejhůř.


ZPĚT NA ČLÁNKY A ROZHOVORY