ČLÁNKY, ROZHOVORY A TAK...
Jen ještě v jednom městě na světě jsem se cítil jako doma, ne jako nezvaný host. Nikomu nepřišlo divné, co tam dělám a že tam nepatřím. Lidé jsou tam zvyklí žít vedle sebe. Lidé všech ras, sociálních skupin, národností a vyznání. Mluvím o New Yorku. Město New York není hlavním městem USA. Tím je Washington. Město New York není ani největším městem. V počtu obyvatel jsou Sao Paolo nebo Tokyo větší města. A přesto svým "vnitřním rozměrem" je hlavním městem světa New York.
Ostravu jsem poprvé spatřil v roce 1959. Ještě nikdy jsem neviděl tolik lidí, tolik ulic a vysokých domů. Nikdy jsem také ještě neviděl tolik rozsvícených vánočních stromečků v tolika oknech, když byl štědrý večer. Bylo mi deset, přijel jsem z Frýdlantu nad Ostravicí a od ledna chodil jako "nový žák" do páté třídy v Porubě. Dostali jsme byt jen dvě stě metrů od Opavské ulice, po které dnem i nocí jezdily a zvonily tramvaje. Byl jsem fascinován. Velikost Ostravy jsem viděl v kilometrech tramvajových kolejí, které vedly městem (z porubské vozovny až do Kunčic, do Přívozu, do Vítkovic, do Hrabůvky a Zábřehu, z Hranečníku až na kraj světa, ze staré Poruby do Kyjovic...), v kilometrech trolejí, co byly napnuty nad nimi, v tunách odpadů, které vyvážely popelářské vozy za město, v obrovské produkci železa a oceli, které se tady vyrábělo a v nekonečných řadách vlaků plných uhlí a koksu, které z Ostravy odjížděly do světa. Ale skutečná velikost města spočívala v lidech, kteří tady žili. Protože lidé a vztahy mezi nimi určují "vnitřní rozměr" města, který může být větší anebo menší, než ty kilometrové rozvody vodovodního potrubí nebo tramvajových či trolejbusových tras. Hranice snesitelné bolesti byla v Ostravě nastavena na vysokou hodnotu. Obrovské pracovní nasazení (hornické kolektivy bojovaly o rekordní těžbu), tragická důlní neštěstí (závaly, výbuchy zemních plynů), hospodské a pouliční rvačky, výtržnictví a chuligánství (nejznámější: proces s Fialovými ďábly), patřily rovněž ke koloritu města, jak já si ho pamatuji. A kultura (Divadla J. Myrona, Zd. Nejedlého, P. Bezruče, Orch. I. Pavlíka, desítky kin, koncerty hvězd populární hudby v hale Tatran ...). Dospělí hráli volejbal, vítkovičtí kluci boxovali, na porubských dvorcích se hrál hokej a výrostci se učili hrát na kytary rock´n roll.
Vnitřní rozměr Ostravy šedesátých let daleko přesahoval jeho vnější rozlohu. V těch letech byli na kterémsi mistrovství světa, jako každý rok, vyhlášováni nejlepší hokejisté šampionátu. Z obránců přebíral trofej nějaký Kasper, za útočníky Vlach a z brankářů byl bezkonkurenčně nejlepší Mikoláš. Jak Kasper, tak Vlach i Mikoláš byli hráči Vítkovic. Uvádím tento příklad proto, aby bylo patrno, co myslím, říkám-li, že "vnitřní rozměr" Ostravy přesahoval jeho rozlohu geografickou. A já jsem byl na to i náležitě pyšný, že jsem Ostravák. Když jsem jezdil o prázdninách k babičce na vesnici, byl jsem už někdo jiný než předtím. Byl jsem "ten kluk z Ostravy". A od té doby mě už v Chlebovicích nikdo nepřepral. Kdo byli ti lidé, na které si z mládí stále pamatuji? Jarek Juráň, můj spolužák v lavici, přijel do Ostravy z vesničky Práče na jižní Moravě. Rodiče Mirka Martínka pocházeli z Oravy. Jejich vesnice byla v padesátých letech zatopena vodou nově zbudované přehrady. Jen kostel, co stál na kopci, tam zbyl a stojí dodnes. Ve vedlejším vchodě bydlel Péťa Semrád. Semrádovi přijeli z Ústí nad Labem, Péťova máma byla Ruska. Dole v přízemí měl vizitku na dveřích nějaký Schumichrast Zoltán, možná Němec nebo Maďar, a naproti němu bydlel Celidis Vasil. Měl velkou rodinu a byli to Řekové. Kamarádil jsem se s jeho synem Tirjušou (Tiriakos). Dcery Eva a Marika byly nejhezčí v ulici. Rodina byla hudebně založená a Celidis Vasil byl kromě toho plochodrážní závodník. Pamatuji si ho, že ze závodů se vracel buďto sanitkou v sádře, nebo s věncem slávy na ramenou. Takis Guvas, který bydlel v paneláku naproti, zakládal bigbítovou skupinu Athény (první z nás měl elektrickou kytaru a zesilovač). Na našem dvoře bydlel i Franta Černík, ale na toho jsme zuřili, protože nám starším bral puk!
Poznámka autora:
Zpočátku jsem chtěl tento text pojmout poraženecky, jako pojednání o české "malosti". O naší zpocené snaze vstoupit do Evropy. Jako by se do Evropy a vůbec do světa vstupovalo tím, že český úředník s aktovkou pod paží sedne do letadla a letí brečet do Brusselu. Zamýšlel jsem se psát o xenofobii a zdržet se u české nemohoucnosti domluvit se s Německem o platnosti či neplatnosti Benešových dekretů, jako by snad nebylo jasno, že následky války má nést ten, kdo si s ní začal. O tom, jak se neumíme dohodnout s Rakouskem ohledně Temelína, jak vůbec jsme jako Češi neschopni komunikace a rovných postojů. Závidíme vietnamským prodavačům textilu jejich byznys, ale přitom sami bychom se ani neodvážili bydlet dlouhé roky daleko od domova a to prakticky na ulicích, od rána do večera, v letním horku i v zimním mraze, stravovat se z kastrůlků a přitom ještě kojit děti. O tom, že korunu své malosti jsme nasadili, když jsme se neuměli domluvit ani se Slováky a ti se pak od nás distancovali. A to ještě nebyl ostudě konec, to ještě nevyrostla zeď v Matiční ulici na severu Čech! A teď, když jsme to dotáhli, když jsme prosluli tím, že neumíme žít absolutně vůbec s nikým, podali jsme si přihlášku ke vstupu do Evropy!
Vítkovické "kairo" bylo napůl cikánské. Jezdil jsem tam za Alenou a trávil veškerý čas v jejich bandě (Laděna Bušová, Lojza Kugler, Petr Čonka...). Alena bydlela na La Passionarie 67, téměř až na konci, u šamotky. Naproti nim, na stejné chodbě bydleli Čonkovi. A otec Čonka, cikán, osobně dohlížel na to, aby byla stoprocentně uklizená chodba, když jsme se brali. Svým dětem po ní zakázal běhat, když přijeli svatebčané a tchán měl vést nevěstu k autu. Pak jsme odjížděli a pan Čonka stál v otevřeném okně kuchyně, oblečený jak ženich, usmíval se a kynutím ruky nám přál štěstí!
Jen ještě v jednom městě na světě jsem se cítil jako doma, …
Pavel Dobeš, 2.10.2002