Pavel Dobeš
Neco o Americe

Autor knihy Pavel Dobeš i spoluautor všech povídek Vladislav Ruža dekují Bohu, svým ženám i Komodorovi za to, že jim umožnili navštívit Ameriku.
AMERIKA,
	 to nejsou jenom mrakodrapy, dálnice, rychlá auta, kamiony a plechovkové pivo. To nejsou jenom Harley Davidson, Hank Williams a Jim Beam.
	                                                 
					  Ale mne to budete težko vysvetlovat.













Hradec Králové  

Muj milý denícku!								7. srpna 1993

Ve 13:30 vyjel autobus hromadné dopravy z Hradce Králové do Prahy. Apolenka s Matejem stáli pripraveni na druhé strane silnice, že mi budou mávat, až se autobus rozjede. Rozjel se, deti mávaly, šly kousek po smeru jízdy, pak autobus zrychlil a Matej vystartoval taky. Za ním Apolena a za nimi máma, která nezachytila ostrý start. Mela trochu starost o me, hlavne o deti, at je neco nezajede. Všichni mávali v behu a máme se houpaly prsa. Pak autobus zabocil do jiné ulice a já už jsem je nevidel.
									
Praha

   	Na Florenci je u informací patnáctimetrová fronta, tak se musím jít poradit až do metra, kudy dál. Už deset let se všude dopravuji autem nebo pešky. Když dávám Škodovku do servisu a mám jet domu trolejbusem, žena mi najde v jízdním rádu vhodný spoj a povesí mi na krk lístek s adresou domu. Kdybych se ztratil, tak at se zase najdu. Dnes se potrebuji dostat na letište. Na zádech mám zelený ruksak, k nemu z jedné strany pripnutou karimatku, z druhé strany pérový spacák, ve kterém švagrová za svobodna nezmrzla ani v lednu v Adršpašských skalách. Boty mám pevné, to kvuli hadum, sako cerné, lehké, to zase kvuli kasínum v Las Vegas. Po kapsách vízum do Spojených státu, 800 USD, nejaké marky a 3 tisíce ceských korun pro každý prípad. Pri prendávání ruksaku na stanici Dejvická mi ruplo ve švu nebo v nekterém popruhu, ale nevím presne co. To jsem nezjistil. Z Ruzyne telefonuji domu o radu, ale vzal to záznamník a s tím já se o takových vecech bavit nemíním.
	Jdu na vyhlídkovou terasu, potrebuji videt pristávat letadla. Jenže nic nepristává a start není zajímavý. Start prý je, jako když se rozjíždí autobus. Me zajímá pristání. Ne, že bych mel z neho strach, ale chci vedet dopredu aspon teoreticky, co me ceká, mám-li nekam letet. Cas beží, je už pozde. Nic naplat, moje první pristání v živote bude tedy praktické.
	Sraz v 17:35 jsem neprošvihnul. Seznamuji se s dalšími úcastníky výletu, dostávám letenku a zdravotní pojištovací kartu do sveta. V letištní hale si dávám kolu. Ostatní pijí pivo, já se šetrím.  Zavazadla jdou kontrolami. Kamarád si veze veprový rízek a je neštastný. "Tolik rentgenu by to prase neprežilo," ríká.
	Na betonu ruzynského letište stojí velmi malé letadlo a cpe se do nej velmi mnoho pasažéru. Z druhé strany se nakládají bágly, kytary, stany, hle jak jsme skladní. Trup letadla vypadá zvencí jako šedá kovová roura. Zevnitr práve tak. A je tady pekne husto. Stewardky nám odebírají torny, tašky, rízky, chleby, piva a cpou to do kastlíku nad sedadly. Naši hoši jsou tím velmi znepokojeni. Chtejí mít svacinu na klíne, pekne po ruce. Nadávali jak pohani, ale ani Dánové, kterých je tady polovina letadla, ani stewardky nerozumejí cesky. Naštestí pro nás, pro všechny.
	V 19:30 pomalicku rolujeme a po 10 minutách máme za sebou vzlet. Nijak se to nedá rozeznat od jízdy v autobuse, akorát že krajina je najednou nejak nízko. Sedím na sedadle 12. rady, která nemá okna, tak koukám dopredu pres necí rameno, ale ostrílení Dánové vytahují noviny a prekrývají svým hótntótským tiskem všechny výhledy ven. Pockám. Behem letu musí nekterý z nich prece obcas otocit list. Pet minut po vzletu jsme nad Kralupami, ty jsou nad Vltavou a to všechno i s naším letadlem je pod velikým žlutým sluncem, které na nás svítí zleva.
	20:15 - stolecku prostri se. Šunkový salám, zelenina, bramborový salát, plátky polouzeného - polosyrového masa, pivo, víno, limonáda. Baštíme, za ušima boule. Obávám se, aby si chlapci nezapomneli v letadle proviant, až budeme vystupovat. Krásné stewardky kmitají, obsluhují, nikdo nic nerozumí, akorát já ríkám, že "later" (pozdeji), když mi chce nalít kávu, protože ješte dopíjím Tuborg Green Label a také zjištuji, proc mi celou dobu letu blbnou uši. Hluboko pod námi vidím oblaka. Nastoupali jsme do výšky 6 tisíc metru. Je 20:00 a slunce svítí. Vracím plechovku od piva a je tady kafe. Stewardka se me ptá, jestli si myslím, že už je "later". Ríkám ano a pro jistotu prikyvuji. Je štastná. S nikým si tak dobre nepokecala. Oblaka pod námi udelala souvislou vrstvu podobající se obrovské snehové pláni od obzoru po obzor.
	Ve 20:30 okolo me zacaly lítat panáky skotské. Komusi se podarilo objednat Johnieho Walkera v malé lahvicce z umelé hmoty. Nejduležitejší je prolomit kód. Pak už muže kdokoli z naší výpravy ukázat prstem na jeho drink a žádat totéž. Letadlo se jmenuje FOKKER 50, letenka se nazývá boarding card a svítí slunce. Je nás 50 cestujících, dva piloti, dve letušky a jsme nekde vysoko nad Evropou. Kde presne, to vedí jenom palubní prístroje. Z lidí nikdo. Jednou za pul hodiny se zapne automat, který nám trochu zmení kurs, FOKKER cukne vpravo nebo vlevo a budto povyleze, nebo naopak poposedne o pár metru níž. V letadle se nekourí, prestože vetrání je úplne skvelé. Rekl bych, že nic nemuže v letadle fungovat spolehliveji než vetrání.
	20:50 - zatácka (asi korekce letu)
	20:55 Kluci ceští me pustili ke svýmu okýnku, abych videl hluboko pode mnou pres prasklinu ve snehové pláni jiný svet. Svet s výbežky poloostrovu, s morem a jeho zálivy.
	20:58 jdeme na pristání. Jsme v mlze, dole to more a vlevo pred námi šílene šajnuje slunce. V uších zaléhá a zapínám si pás, abych nevrazil hlavou do sedadla prede mnou. Pod námi je parník - to je poslední, co vidím, a za ním rozbrázdené more. Je 9:09, už 8 minut klesáme a já jsem zapnutý a hodný, ušní bubínky bolí, bolí.Ted to píplo jako v metru a vyjely podvozky. Deláme zatácku vlevo. Slunce svítí, ale mín.
	21:12 gumujeme plochu. Zatácíme a zase ješte jedeme, a to hodne rychle. Uši bolí šílene porád. Nikdy to neprestane, ani když stojíme. V Copenhagenu je šero, osvetlení už svítí. Pristání drnclo méne, než když jedu autem pres železnicní prejezd v Holicích. FOKKER je asi dobré letadlo. V návodu k použití, který couhá z kapsy každého sedadla, si prekládám poslední vtipnou radu. Moc mi to nejde. Vychází mi: "Behem letu nevystupujte z letadla."
	Ve 21:16 zaznel gong. Stojíme. Chci se zvednout, ale nejde to. Musím se rozepnout.

Kodan I

	Jsme v letištní hale, schovávám si svuj cestovní pas a pridružuji se k naší výprave, která vyložene tápe. Paní, která tady tomu velí, nás nakonec našla, ale polovina lidí jí vytýká místo pozdravu ruzné nedostatky, takže ani ti, co byli zticha, se nedozvedeli, co bude dál. Paní nám na hodinu zase utekla, tak jsem si vymenil 100 DM za 360 dánských korun. Delá to sice neporádek v kapsách, ale taková už je Evropa. Kdo se chce po ní pohybovat, musí mít mnoho peneženek nebo kapes.
	Problém hlavní: batoh jsem si poslal z Prahy rovnou do New Yorku a mám u sebe pouze osobní veci po kapsách a fotoaparát. Paní nám ríká, že by to chtelo spacák, protože nocleh máme zajišten v City Public Hostel, což je mestská verejná ubytovna.
	Problém vedlejší: bez zavazadel jsou všichni, protože v Praze se opicili a poslali si bágly rovnou do Ameriky jako já. Na Ruzyni to považovali za dobrý nápad, ted toho litují. Naštestí pro me, schytala to ta nevinná paní. Jdu vedle ní pres deset ulic k té ubytovne a povídám si s ní. Naštvaní chlapi nám nechtejí skákat do reci a já udržuji hovor, pricemž doufám, že se klukum podarí tu naštvanost rozchodit.
	Jsme na míste. Šílená ratejna. Lidi z celého sveta a každý z nich chrápe nejakým jiným zpusobem. Pujdu ješte na vzduch. Ted bych neusnul. Skoro nic u sebe nemám, ale i to málo si chci nejdríve zamknout. Ctu tady na ceduli, že zde mají safe boxy. No, jakési plechové skrínky vidím, ale jsou bez klíce, bez zámku. Mladík v recepci mi muže prodat za nekrestanské prachy visací zámek. Nemusím ho koupit, ale ve hre je tech osm set dolaru, které mi muže kdokoli ve spánku potáhnout z kapsy. Rovnež doklady jsou duležité, pokud chce clovek cestovat. Musel bych celou noc hlídat každého, kdo se otocí kolem mé palandy. Mám ležení témer hned vedle dverí s nízkým poradovým císlem 101. To bych se nevyspal. Kupuji visací zámek a jdu do mesta.
	 Na námestí svítí neónový nápis Barbar Bar a pivo tam cepují dve atraktivní cernošky. Kdo má dánské koruny, muže si objednat. Kdo má pouze dolary nebo marky, musí prihlížet. Devcata za barem mají hrdost. Cizí mena je nezajímá.Je nasnade, že po hodince sezení se náš kolektiv silne redukuje. Dávám se do party s nejakým Dáblíkem, kterého už jsem jednou videl v ostravské hale Tatran, kde jsem mel kdysi koncert. Delal se mnou tehdy rozhovor pro svuj casopis Tramp, resp. vypustil na me s tužkou a blokem svoji dceru, která byla skvelá a udelala na me ten nejlepší dojem. Certví, jestli už je vdaná? 
	"Kurva, Pavel, nebud taký zaraženy!" vytrhává me Dáblík z rozjímání. "Pojd, jdem se podivat za šlapkami. Vim, kde je ta ulica," táhne me kodanskou nocí. 
	Jdeme pod lucernami okolo výkladu plných erotických rekvizit. Ted v noci je dost chladno, tak obcas zahneme do nejaké putyky, sníme hamburger a pokracujeme v chuzi. 
	"Ta byla jak smrt!" komentuje Dáblík setkání s prostitutkou, které jsme se práve vyškubli. "Cekal sem, kdy na me vytahne kosu." Perfektne se s ním bavím, ale nikdy nevím, co myslí vážne a co ne: "Co ríkáš téhleté?" ukazuji mu docela zajímavou dámu odnekud z Ásie. Mávl rukou: "Za taku štetku bych neutratil ani petikorunu. Podme dál, kurva, tam to bude lepši!" hustí mi do hlavy. Nic lepšího už nemohlo být. Akorát ve výkladech se zacaly objevovat výkonnejší vibrátory, na 3 monoclánky. Ale ulice celkove vypadala cím dál sklesleji.
 	"Mi už se chce, kurva, jít spat," ríkám Dáblíkovi a tak jsme ve dve v noci zatroubili na ústup. Ve tri jsme našli ubytovnu a predvedli ostatním, jak se má chrápat.

Kodan II						8. srpna 1993

	V 9:00 hledám koupelnu, sprchuji se bez mýdla, oblicej si myju vodou, s pricinením zubní pasty. Snídane se tady nabízí za 17, za 20 nebo za 22 dánských korun. Platím si u pokladny 22.- Kr a dostávám modrý tiket. Ten nejlepší. Peníze me nezajímají, protože chci snídat vydatne. Nejaká studentka me vede do jídelny. Na spolecném stole jsou bílé housky, cerný chléb, marmeláda, máslo, káva, ovocná štáva a caj. Korunou toho všeho je hromada vlocek a spousta mlíka. Nikde rybí salát, nikde šunka s vejci, nikde kakao a vánocka. "To je vše, co mi mužete nabídnout?" ptám se služby a ona hodila úsmev a ríká, že je to tady prece free. "Hlavne že tady máte vstupenky ve trech barvách," pomyslil jsem si. "Ružové, žluté, no a pro blbce jako jsem já, modré." Procházím okolo plakátu  Make Love, Don´t War! Nechává me to bez vášní. Na druhé strane chodby visí Andy Warholova kreace Double Marilyn. Nikdy jsem nevidel nic odpornejšího, než vlocky rozmocené v mlíce. Beru si z plechového sejfu své dolary a svuj fungl nový visací zámek. Tady nemám co delat. Zajdu do muzea, možná se i vykoupu, ale zatím není teplo. Vypadá to, že dnes vyjde slunce pozdeji, když vcera šlo tak pozde spát.
	Promenuji po meste s pulkou výpravy a teprve v 11 hodin se mi podarilo ztratit se. Navštevuji muzeum Clyptotheke a potkávám tam nekolik Rodinových soch. Vstupné se dneska nevybírá, protože je nedele. Jsou tady Ernest-Henri Dubois, Paul Dubois, Alexandre Falguiére s "Evou" a "Idyl" Stephana Sindinga. Jeana Gautherina ("Det Table Paradais") si dokonce fotím. Rozhlížím se, jestli tu nekde neuvidím Dáblíka, to by ho zajímalo. Jinak jsou tady všichni. Gaugin, Lautrec, Claude Monet i Picasso. Obraz Nielse Strfberka z r. 1979 si opet fotím. Nakonec jsou tady ješte Degas, Renoir, Morisot a Paul Cézane ("Selfportret"). Slušná squadra.
	V Tivoli si dávám konecne aspon hamburger a dve hodiny casu na svuj deník. Okolo me projíždejí rozjásané davy v ruzných vláccích, které se pohybují velmi svižne a mizí nahore v korunách stromu nad mojí hlavou. Tady budu chodit psát písnicky.
	Presne v 16:00 budou odjíždet autobusy na letište. Sraz máme u budovy hlavního nádraží, což není daleko. Ted je 15:18, dobrý cas na osobní hygienu.  Odcházím z Tivoli a poznamenávám si ješte, že bez traumatu. Protože toalety, záchody a WC jsou v Kodani zdarma a je tam vše, co tam má být.
	Má tam být klozetová mísa, toaletní papír, mají tam být pisoáry, umývadla, voda teplá i studená, dávkovace s tekutým mýdlem, papírové rucníky, odpadkové koše, zrcadla, vysoušece a dvere s klikou. Dále tam má být ventilace, svetlo, cisto a primerene teplo. Ticho tam být nemusí, ale nechci o tom více prozrazovat, protože jak znám nekteré ceské podnikavce, udelali by nám z verejných záchodku diskotéky a pritvrdili na vstupném.
	Jdu do bufáce, mám pul hodiny. Objednávám si steak podle obrázku nad pokladnou. Prohlížím si obraz dukladne a z mnoha ruzných úhlu, tak jak jsem to videl u návštevníku Clyptotheke. Jdu k nemu úplne zblízka, stoupám si na špicky, pak poodstoupím o tri kroky dozadu a zvažuji své šance. Pokud se nekde ješte nedopustím chyby, vypadá to že dnes opravdu poprvé pojím maso. Pohledem si také kontroluji slecnu, která mi bude steak pripravovat, protože jsem rozhodnut nedat peníze z ruky dríve, dokud nenabudu jistoty, že dostanu skutecne kvalitní jídlo.										Jdu k pultu a tak jako ráno, i ted si objednávám to nejdražší jídlo. Pet minut cekám, než ho vyjme, vyklepe a vytríská ze zmražené kazety a pak behem chvíle cinká mikrovlnka, že je rozmrazeno. Maso letí na rychlý rošt a z každé strany se škvarí pár vterin, mezitím se v mikrovlnce delá jediná brambora, hodne zeleniny, která vypadá cástecne jako sparená, zcásti zase jako cerstvá. Brambora je rozríznutá jako houska pro hamburger, tak neúplne, a je v ní vložen kousek bylinkového másla. V Cesku bych na to cekal pul hodiny, ale je pravda, že bych nemusel držet bufet v šachu.
	Nikdo z personálu si nedovolil zkoušet na me levárnu. Masa bylo asi pul kila, z jedné krávy tech steaku muže být tak nejvíc šest. Nebo dvanáct, když budu pocítat všechny nohy. Stálo me to 45.-Kr a napadá mi, kolik stojí v Dánsku kráva?
	Dvacet minut jsem se rval s masem, které bylo spíš syrové než udelané, a to jsem nejrychlejší jedlík, ze všech lidí, co znám. Krome, (ovšem pozor!) MUDr. Houfka z Dolného Oného, kterého jsem mel jednou to potešení hostit. Trhám maso na malé kousky a režu podélne na tenké plátky. Poprvé v živote už nemužu, ale nenechal jsem na talíri nic, krome trochy kecupu v kelímku, do kterého jsem nakonec típl cigaretu. Byl to boj hladu proti hojnosti. Boj hmoty proti hmote, kdy na konci bitvy jedna pozre druhou.
	Když jsem vyšel pred bufet, zacaly zvonit zvony z blízké veže. Bylo presne 16:00 hodin.

B 767
	
	Cas 20:18. Boeing 767 spolecnosti SAS letí nad Severním morem. Teplota za okny letadla je mínus 45 stupnu Celsia. Muj soused se jmenuje Karel. 
	"Já jsem Pavel, teší me," podáváme si ruce, "odkud seš?"
	"Z Trutnova," odpovídá. Možná, že z Rychnova, nerozumel jsem dobre a už se nechci ptát. "Jó, tam to znám!" souhlasne pokyvuji hlavou.
	"Píšeš si deník?" zajímá se muj soused. 
	"No, trochu."
	"To je dobrý nápad," ríká, ale nemyslí si to. Jen kvuli srande si také vytahuje prupisku, jako já.
	Kdo sedí u okna a dívá se na krídlo letadla, vždycky má prý pocit, jako kdyby už už chtelo upadnout. Je to fakt. Porád mi tam utíkají oci. Jedním okem koukám na predkrm z morských príšer, druhým na krídlo letadla. Jedním okem vidím veceri, kávu, moucník a plechovku Carlsbergu, druhým okem vidím utrženou konstrukci krídla Boeingu, krkolomný pád z výšky 9 400 metru a svuj pohreb ve vlnách Severního more. Jsme na 9o36´ západní délky a 63o33´severní šírky. Blížíme se k Islandu, hluboko dole jsme nechali skotský Aberdeen. Karel je príma parták s citem pro situaci. Objednává skotskou i pro mne. Rozjímám, a je mi líp. Ke každému jídlu prinášejí nové príbory zatavené v plastiku, zrovna tak sul, pepr, cukr atd. To beru, to je normální. Ale že i sluchátka jsou zatavena v pytlíku z PVC, to už považuji za prepychovou službu nóbl podniku. Ješte že jsem si vzal sako!
	V televizi nám vysílají údaje o letu, obcas ITN News a semtam nejaké krásné klipy z hudebního kanálu. Koukám se na hodinky, porovnávám cas. V Kodani je práve za deset deset, to vidím na svých hodinkách, které mám na ruce. Ale tady na palube je teprve za deset minut osm. Letíme už skoro dve a pul hodiny a cas se posunul teprve o dvacet minut. Vót technika!
V letadle se hodne konzumuje. Já sám mám pocit, že pribírám každou hodinou aspon pul kila. No ale, co chcete delat? Letadlo je nudný spolecník. Pokud zrovna nehavaruje.
	Rychlost se pohybuje okolo 900 km/hod. a fronta na toalety roste, což s tím nesouvisí. Nápis "Occupied" už svítí nepretržite.
	 Po dvou hodinách se mraky pod námi rozplynuly a my vidíme ve veliké hloubce modrozelenou hladinu oceánu a na ní plavou ...é ... é ... ledové ...é ...é ... kry. Pripadám si jak náš první kosmonaut. Vytáhnete mi jazyk z krku a necím ho polijte. Spousta ledových ker, každá z nich je veliká jak panelák, ale témer se nepohybují. Pokud ano, tak myslím, že smerem ze Severního ledového oceánu do Atlantiku. Obrácene by to nemelo logiku. Ale co tady vlastne logiku má? Že z Evropy do New Yorku je to nejblíže zkratkou pres Grónsko? Že cas beží spíš dozadu než dopredu? Nebo že ty chuchvalce vodní páry pod námi, co vypadají jako snehová plán, nejsou snehovou plání, prestože ze školy vím, že v takovém mrazu by se pára mela srazit a voda zmrznout? Ale ony se ani nesrazí, ani nezmrznou? A tak já se na nejakou logiku mužu vykašlat. Je 22:00 hodin vecer, venku je mínus 51 stupnu, svítí slunce a mne je to jedno proc.
	Vyplnujeme prihlášky k pobytu ve Spojených státech a mohu ríci, chtejí toho vedet docela dost. Asi jako když doma hledáte nové zamestnání, rozvádíte se a zároven vstupujete do strany.
	"Pod námi je lod!" volají kluci. V dálce je videt Grónsko a kry jako hory. Nejvíce je však tech malých, které jsou serazeny v souvislých pásech, pruzích a skupinách. Obcas se mezi nimi objeví neco vetšího, co se jim nepodobá tak ani tak a my hádáme: "Je to lod, vrtulník, nebo co?"
	Krásné jsou hory na pobreží Grónska. Rekl bych, že jsou to velehory, ale z výšky 10 700 metru nerucím za svuj odhad. Zvedají se prímo z ledové tríšte a jejich štíty jsou prikryty snehem a prachem, pricemž dál do vnitrozemí se zvedá už jen sníh. Vystupuje výš, než-li ty šedohnedé štíty pri pobreží, ale jestli jsou pod ním hory anebo je to vevnitr duté, nebo jestli snad i ty hory na kraji u more jsou jen zaprášené kry a ledovce, to nevím.
	Letíme dál a už je jenom 7 hodin vecer. Jasno. Mínus 52 stupnu, slunce svítí. Škoda, že nemám dalekohled. Našel bych si tam dole Eskymáka. Urcite ješte nespí. My s Karlem také nespíme. 
	Konecne zhasl nápis "Occupied". 
	Semotamo si chodíme také zakourit. Zadní tretina letadla je "kurák", ale úredníci z dánských aerolinek jsou hrozní diletanti. Nekuráky posadili dozadu, pricemž nás závislé, dali do první linie. Prý to jinak nešlo, prý pocítac to neumel zvládnout. Aspon se vždycky projdem. My chodíme s Karlem na cigárko do ocasu a tamní nekuráci zase využívají našich uvolnených míst vpredu, aby se na chvíli vzpamatovali a nalokali se cerstvého vzduchu.
	Chcete si  chvíli pripadat jako ve výveve? Zajdete si spláchnout teflonový záchod. Doporucuji. Akce je provázena šíleným hlukem. Je to lepší, než v rychlíku. Ale držte si u toho peneženku. Aby vám ji to nevtáhlo nekam do vesmíru.
	Hra na noc se v letadle praktikuje tak, že ti, co sedí u oken, zatáhnou rolety. Pak si všichni zmení polohu sedadel do vodorovnejší polohy a zacnou zívat. Dámy jen tak napul, se stisknutými rty. Kdo si potrebuje císt, serídí si reflektorek do klína, aby svetlem neomezoval souseda.
	Také usínám, ale po pulhodine me budí Kája: "Je pulnoc, tak neco napíšem do denícku, ne?" plácne me do ramene a strká mi do ruky plechovku piva. "Máš pravdu," ríkám a sahám po tužce.

Muj milý denícku!
Je tedy pulnoc, do rolet pere slunce, za okny štípe mráz. U nás doma nejspíš svítí Mesíc a štípou komári. Proleteli jsme nad Grónskem. Na obrazovce beží film, tak nevíme kde jsme a co a jak. Bez buzoly a sextantu se neorientuji. Zapomnel jsem si také pritlumit ventilaci po tech nekurácích. Takže letíme, popíjíme pivo, premýšlíme co napsat do deníku a vlasy nám vlají jako na motorce.
		

	Vzadu naši nejlepší borci porádají na úcet letu SK 0913  mejdan. Na poradu je ted konak s tonikem. Není to žádná extra kombinace, je to náhradní rešení. Dve hodiny po vzletu totiž došla whisky. Oslava probíhá 5 hodin 28 minut a potrvá ješte 2 hodiny 15 minut (to je cas "time to destination", který nám zbývá do pristání v New Yorku). Nechcete si mezitím zopakovat pár amerických fyzikálních  jednotek a zemepisných pojmu?

	Altitude 34 000 feet (stop) .................... Výška 11 300 m
	Speed 540 MpH (mil za hodinu) ........... Rychlost 866 km/hod.
	Longitude 65o27´W .............................. (Západní délka)
	Latitude 57o01´N .................................. (Severní šírka)
	Temperature - 58oF (Fahrenheit) ......... Teplota - 50oC
	Local time 6:35 PM .............................. Místní cas 6:35 (po poledni)
	
	To je bomba. Pul sedmé a pet minut. Nad pobrežím Newfounlandu! 
	Doma už se komári  dávno proštípali do 9. srpna. Takže my dorazíme do Ameriky vcera. Je fakt, že ted poletíme cím dál více k jihu a hodne casu se tím ztratí, ale New York urcite bude ješte dlouho na nohou.
	Pod námi se opet rozestoupily mraky a my vidíme sever Kanady jako hnedou, hornatou pustinu, plnou jezer a rek. Po úzkých kanadských smrcích zatím ani vidu. Vpravo zustává Fort Chima, blížíme se k Labrador City. Ze dvanácti voleb ve sluchátkách dávám prednost country hudbe a pozoruji pritom krajinu. Hru na noc nedodržuji. Dole pod námi, rozdeleno pohorími se táhne pet koryt paralelne - vedle sebe. Ale v žádném z nich voda porádne netece. Recište je každou chvíli prerušeno nejakým nánosem vystupujícím ze dna. Asi je to rocní dobou. Na jare tady voda, podle mne, tece.
	Potom jsme ješte dlouho leteli, byli jsme ve výšce 35700 Ft, slunícko svítilo na oblaka pripomínající barvou i jakostí ovcí rouno huste rostlé, krátce strižené, ale toho pohledu jsem si moc neužil, protože jsem brzy zacal videt ty "své" ovecky, a než jsem je stacil všechny spocítat, spal jsem jako dudek.
	Ve 2:30 otevírám oci na svacinu. Bolí me uši. Nasazuji si sluchátka, ale k nicemu to není. Sestoupili jsme o sedm tisíc metru a behem príštích minut musíme jít ješte o 5 kilometru níž, chceme-li pristát.	
	Dostáváme horké, naparené froté uterky na oblicej a na ruce. Píšu si to, ale písmo je kostrbaté. Levou rukou si držím každý moment jiné ucho, sešit mi klouže po kolene, odevzdávám zbytek moucníku, sluchátka, rucník, príbor a porád za všechno "dekuji" a zase "dekuji". Letušky se od toho prudkého klesání témer vznášejí v ulickách a nenápadne si pridržují sukne.
	Venku je tma jako v pytli. Pod námi na pobreží svítí nekolik velikánských mest propojených zárivými cárami a krivkami, které se pohybují a pulzují. Tisíce cevených svetelných bodu odtékají až k obzoru a levým bokem se každá ta cára primyká k jiné pulzující cáre, která svítí zase zárive bíle, a tece smerem k nám. K cemu ze známých vecí to prirovnat? Zatím nevím. 
	A jak naše letadlo sestupuje níž a níž, zacínám neco rozeznávat: "Že by sít dálnic, automobily, mrakodrapy?" Ta bolest v uších je hrozná. Deník mi padá na podlahu a moje vytreštené oci hledí ven pres okno letadla: "Proboha," polykám na sucho, "vždyt  jsou v tom lidé!"

	9:06 PM, New York. Náš Boeing jede po pristávací ploše. Rychlost témer nulová, okolo 180-ti km v hodine. A stále ješte brzdíme. Hledáme cestu k terminálu SAS a deset metru za námi brzdí úplne jiné letadlo. To mi vubec nenapadlo, když jsem ho videl ješte ve vzduchu nad New Yorkem, ve spirále nad námi, že se sejdem takhle "na krev".
	Let trval 8 hodin, z nichž 6 se nepocítá, ty jsme dostali od Ameriky grátis. No, grátis zrovna ne. Dostali jsme bezúrocnou pujcku. Až se budeme za pár týdnu vracet do Evropy, víme to a pocítáme s tím, že Amerika bude tech 6 hodin po nás vyžadovat zpet.
	Úredníci nám zkontrolovali víza a shledali vše v porádku. Zavazadla už také prijela a tocí se kolem nás na pohyblivých pásech. Kluci si berou své bágly, jen já tady stojím a neverím svým ocím. Jede tu nejaký žlutý, kožený kufr, modrý tlumok padesátikilák a zelený ruksak podobající se tomu mému. Jdu hledat k vedlejšímu eskalátoru. Tam nejsou už vubec žádná zavazadla a pás se zastavuje. Vracím se. Žlutý kufr je už pryc, modrý padesátikilák je už také pryc, pás se rovnež zastavuje a prede mnou leží zubožený zelený ruksak podobný tomu mému frajerovi, se kterým jsme si pred nedávnem rekli "cau" v Praze na Ruzyni. Jenže tento je celý zválený, šnurky má povolené, remínky vlající a spací pytel, který jsem mel k nemu pripevnen remínkama zleva, ten chybí. 
	"No, co je tohleto!?" dusím se vzteky.
	 Naše výprava odchází pryc, vrátný píše do knihy: "Služba probehla bez závad," a já tady stojím sám. 
	"No, z mého báglu chybí spacák!" hlásím cesky do prázdné haly. Americanka, co má službu se na me tvárí príjemne, jakože když chci, tak si tady ješte klidne mužu "pobejt". To nevadí, že už všichni mají po smene a chtejí domu, jelikož další letadlo ze Skandinávie priletí až zítra.
	"Tobe chybí spacák, jó?" vracejí se pro me kámoši. "Nó," ríkám. Práve kolem nás procházejí stewardky z našeho letadla, nemohou nás nepoznat a ptají se "vo co krácí?"
	"Já jim to preložím," nabídl se mi blondatý kluk, který umel anglicky nejlíp ze všech. Když to stewardky pochopily, navázaly vysílackou spojení s partou, která na ploše vykládala bagáž z letadla. Chlapi jdou znovu do zavazadlového prostoru a vysílackou hlásí, což slyšíme i my, že v letadle je cisto. Konec akce. 
	Jedna z letušek mi radí, pro prípad, že bude v horách zima, abych si pak zalezl do spacáku k nejaké dívce. Všichni se nenucene smejeme. Jenom já trochu nucene. Potom si ješte chce napsat jedna ze slecen moji americkou adresu, pro prípad, že by se spacák našel napríklad v Kodani, kde se zavazadla prekládala. Dávám jí adresu a telefon na Lisu z Manhattanu, se kterou se mám potkat na zpátecní ceste. Dnes tady není, tráví prázdniny u své rodiny, nekde v Oklahome, ale kdyby mela u sebe muj spacák, až tady pojedu podruhé, nebylo by to fajn? Také teprve ted mi dochází, co asi ruplo u mého batohu, když jsem v Dejvicích prestupoval z metra.
	"Já jsem Michal Kužel," predstavuje se mi sympatický mladý muž, šéf cestovní kanceláre America Tours, "vítám te v New Yorku." Veze me svým autem do hotelu YMCA (cti: "uáj em sí éj"). Pozoruji s obdivem jeho šoférské umení a ptám se, jestli to nebude pro me težké, až budu muset ráno nasednout do podobného "zázraku" a projet New Yorkem.
	"Na lepší se dobre zvyká," smeje se Michal. "Težké pro tebe bude, až se budeš chtít projet po Hradci Králové tím autem, co máš doma," uzavírá, aby prešel na jiné téma, takže nevím, kam míril. 
	"Až pujdeš prevzít pokoj na hotelu," obrací list, ale já se moc nesoustredím na nové téma, "tak se vykašli na to, jestli je tam dobre povleceno nebo jestli chybí dvere od skríne. Hlavne (!) si zkontroluj, aby fungovala klimatizace. Bez toho umreš!" ... "Ha!!!" spadla mi brada.

Hotel YMCA

	Jsme na míste. Uájemsíéj (piš YMCA) stojí na križovatce osmé a 63. West side, hned vedle Central Parku. Pred hotelem sedí naši. Nekdo už pul dne, nekdo den, nekdo dva. Z tech, co jsou tady nejdéle, se už stali Newyorcané. Berou me na pivo k cínanovi na 8. ave asi o šest ulic níž. Križovatky precházíme zásadne na "DON´T WALK" neboli na cervenou, "Takhle na ne musíš," ríkají, když auta brzdí pred prechodem. Moc je neposlouchám, spíš koukám kolem sebe. Jsem v New Yorku poprvé. Cernoši sbírají plechovky od piva a prodávají je jiným cenochum, kterí je odvážejí dál. "Tak se do rána jednak vycistí mesto a jednak homeless mají na zítra vystaráno," vysvetlují mi kluci. Pak málem šlápnu na chlapa, který spí v jakémsi koute prímo na ulici. Cestou smerem tam,vidíme takové dva. Cestou zpet, tri. Zajímavý byl také Cínan, který mi prodával pivo. Málem po mne skocil, když jsem si plechovku otevrel a vycházel s ní na ulici. V USA se na verejnosti nesmí požívat alkoholické nápoje. Vybehl za mnou ke dverím, pivo mi sebral, dal do papírového pytlíku a potom mi ho teprve vrátil. Tak jdu po ulici, cucám si z plechovky v papírovém pytlíku cosi tekutého a lidé netuší, co bych tam mohl mít, predpokládají, že coca colu.
	Do Central Parku si sednout nemužeme, tam me kluci nepustí. Povídají mi hruzostrašné historky o tech lidech, kterí tam prespávají v ruzných krabicích od  Sony, od Panasonic a podobne. Povídají mi o tom, jak ti lidé bez domova jsou hned celí nervózní, když se tam v noci vochomejtá nekdo, kdo tam nepatrí. Tomu já mám porozumet v tom smyslu, že nejhorší zlociny byly spáchány z nervozity. Dobrá, sedíme tedy na schodech pred hotelem YMCA, k parku to máme dvacet metru, ale nejdeme tam. Jsem strašne utahaný. Ctyriadvacet hodin na nohou, pokud budeme považovat za regulérní tu noc pred odletem, kdy jsem se válel na posteli jako mrcha a ne a ne usnout. 
	"Dnes není krabic potreba,"soudím. Neprší, není chladno. Je naopak dusno a vedro. Jak je to možné? Nechápu. Muže být tak jedna hodina v noci (opravdového newyorského casu) a všichni máme propocené kalhoty a košile.
	Dopíjím pivo, utírám si pusu do pytlíku a vyjíždím výtahem do 11. patra. Jdu spát, ale nesedí klíc. Dvere nejdou odemknout. Tak si beru dvojlužkový pokoj v 10. patre a lehám si na horní ze dvou postelí. Jsou dve hodiny. Umývadlo tu není, nebo neco takového, ale je tady televizor s 99 programy. 

Muj milý denícku!
Postel mám u okna a za oknem je New York. Vidím mesto veliké, jehož sláva se me netýká! Usínám.


NEW YORK 	 		                      Aug. 9, 93

Muj milý denícku,
 dnes me vzbudil Straka! Dovedeš si predstavit ten hrozný pocit, že ráno otevreš oci a první clovek, kterého spatríš, je chlap? A za ním stál Soucek. Od osmi zjištovali kde bydlím, v devet se jim to podarilo.

	Behem ranní hygieny jsem v myšlenkách vybehl pred hotel, kde jsme meli práve sraz s ostatními šoféry a odkud mel následovat hromadný odchod k pujcovne aut. "Pockejte na me kluci, už brzy budu!" volám na ne v duchu.
	Než jsem se umyl a vyšel pred hotel, šoféri byli pryc. "Kde je mám hledat?" ... Nikdo neví. "Tady nekde na Manhattanu?" Všichni krcí rameny... "Tak díky!"       
	Petr Frolík jde s kamerou udelat pár jitrních záberu na mrakodrapy pres koruny stromu. Bere me s sebou. Homeless už vstali, už nejsou nervózní. To já o sobe ríci nemohu. Cucám kafe s brckem, mel bych mít radost, že chodím Central Parkem, ale hryže me špatné svedomí, že jsem mel být nekde jinde.
	Pred 11. hodinou zacínají prijíždet z pujcovny první auta a já konecne zjištuji, kde pujcovna je. Ve 12:00 prebírám klícky od vozu, mapu New Yorku, pokyny ohledne servisu po Spojených státech a zodpovednost za minivan  Plymouth Voyager. Druhým šoférem je Pavel Kubát. Oba dva jsme prošli pocítacem pujcovny Rent a Car DOLLAR a meli jsme štestí. Stalo se také, že nekterí lidi neuspeli a muselo se pak na hotel pro jiné tolikrát, až bylo ridicu dost. Václav Soucek, který má stejne dobrý kádrový profil jako já se stává prvním šoférem jiného z 21 vozu sjednaných America Tours.
	Po dvanácté hodine prijíždím se svým fungl novým autem pred hotel YMCA a vítají me kluci. Láda Straka - novinár, Pavel Kubát - tiskar a typograf, ale hlavne štestím rozesmátý, nejaký Láda Ruža, ajznbonák na trati Praha - Hradec Králové - Ostrava, se kterým jsme se už dlouho nevideli. Naposledy pred ctyrmi dny v hospode "Na ružku", za oceánem, kdesi v Evrope. Objímá me, krcí mi sako a hlásí jak na nádraží: " Komodor dal k nám do auta dve ženskéé!"
						
Muj milý denícku,
nevím, kdo to Komodorovi poradil, ale jak znám Ládu Ružu, tak už asi vím kdo.


Komodor (povídka)

	Od casných ranních hodin postáváme na 63. ulici pred hotelem a vyhlížíme své ridice s jedenadvaceti auty. Bude jim to chvíli trvat. Musí totiž popojet od pujcovny aut a objet tri bloky aby se dostali sem, což bude zrejme pro mnohé tvrdý oríšek. Naštestí na to mají pul dne, takže mnozí to stíhají v casovém limitu. Je pravda, že tri z nich svá auta pritlacili, ale žádnou výhodu z toho nezískali. Stejne museli cekat na ostatní.
	Komodor Kužel nám dal pokyn, aby ted jedno auto za druhým vyrazilo na cestu: "Projedeme mestem a na prvním velkém parkovišti za New Yorkem zastavíme, abychom projednali další."
	To se dá uskutecnit v Havírove nebo v Pardubicích, kde vede mestem jedna hlavní silnice. Ne však na Manhattanu, kde se vám do toho montuje ostatní doprava a spousta dopravních znacek. Škoda, že jsme se s autem neseznámili pred jízdou, byt jen alespon v Technickém magazínu.
	Na povel "Vpred!" jsme odpovedeli zvoláním "Hurrá!" a zaburácením asi ctyr motoru z jedenadvaceti. Shodou okolností to byly ty vozy, které dorazily poslední a ješte se nepodarilo je zhasnout. My, radoví clenové posádek, radíme svým ridicum jak na to. Nekterým autum behají po predním okne sterace, nekterým po zadním. Nejveseleji je u Voyageru c. 7, který nestírá, jen ostrikuje, ale zato se z nej vždycky vyvalí dobrá mexická muzika, v dobe než stací okénka sjet dolu a zase nahoru.Venkovní zpetná zrcátka se mu všelijak vychylují, jako kdyby chtel zmenit geometrii krídel a nabrat první kosmickou.
	Milión aut brázdí newyorské ulice, ale jenom jednadvacet z nich postríkává chodce a mává na ne výhružne svými steraci.
	Velitel konvoje komodor Kužel se ztratil hned na první svetelné. Podle jeho rukou kreslených map se pak ruzne potkáváme s auty svých prátel. S nekterými soubežne, s nekterými v protismeru, s nekterými i trikrát.
	Na smluveném parkovišti nejsme první, ale také zdaleka ne poslední. Zatímco kterási posádka se holedbá, že projela jen dve nádrže, my se rozhlížíme po nejakém jídle. Ti, kterým se cekání zdá príliš nudné, jdou do kina.
Se západem slunce dorazil jako poslední náš pruvodce Michal Kužel. Toho privedl na místo srazu nevidomý cernoch, který krácel pred jeho autem a ukazoval mu cestu bílou holí.
	V tu chvíli pochopil i on, Komodor, že bude lepší, když se na nej nebudeme tolik vázat. Rekli jsme si název príštího hotelu a dotankovali do plné. Pred námi byl Nashville a za námi Venca Soucek.
										(Konec povídky)			


Muj milý denícku!								
	Vcera jsem si zalítal, dneska jsem si zajezdil. Projel jsem nekolikrát neznámým mestem krížem krážem. Ani Ti nereknu proc. To proste jedeš, Tvuj jízdní pruh se zniceho nic zvedne, zabocí, a už jedeš pres most nekam do Brooklynu nebo do Queensu. Nejen, že tam nechceš jet, ale ješte musíš zaplatit za prujezd po tom moste. A potom samozrejme platíš ješte jednou, když se Ti to podarí nekde v klidu otocit a vracíš se. Chteli jsme se dostat na kontinent, do New Jersey, ale furt to nejak nešlo. Potil jsem se u volantu i zevnitr. Kolegové, co sedeli v aute za mnou, ríkali, že se mi také kourilo z hlavy. Jsou blbí. Ted sedíme u motorestu, kompletne jsem se posvlíkal, kalhoty a sako nepripadají v úvahu. To šlo vcera, v 1 hodinu po pulnoci. Oblékl jsem si košili s krátkými rukávy a bermudy. Holky, když videly, kolik penez nás to stálo, než jsme vyjeli, zacaly vynášet z motorestu zeleninové saláty a takové ty prílohy a dresingy, co jsou zadarmo. Muj milý denícku, nech si to pro sebe, ale docela jsem si pochutnal. 	
					
	

	MÍLE je jednotkou vzdálenosti (1 600 m). Rychlost se merí v mílích za hodinu (miles per hour), váha v librách (1lb = asi pul kg), objem v galonech (3,78 l) a peníze v dolarech.
	MAXIMÁLNÍ RYCHLOST na dálnicích je 65 MpH, galon benzínu stojí $1,00 až $1,40. Osmdesát procent spotreby benzínu jde na jízdu, dvacet vezme zapnutý Air Conditioning. Ovšem bez klimatizace by se asi težko dalo nekam jet. Pripomínám, že New York leží približne na téže rovnobežce jako u nás Madrid. Pokud se nekomu z nás podarí nejakým zázrakem dostat se až na jih, do Californie, bude na tom se zemepisnou šírkou tak, jako nekde na Sahare.
	SPEED CONTROL je jedno z tlacítek na volantu. V Evrope se tomu také ríká Tempomat. Pomocí Speed Control si nastavíte rychlost, kterou chcete jet, a když to odstartujete, plynový pedál vám v tu chvíli odjede zpod nohy, zaborí vás to do sedadel a frcíte. Kopce nekopce. O výhodách se rozepisovat nechci a chybu v tom nevidím. Ale pozor, i do tohoto typu auta je potreba dvakrát denne dolívat benzín.
	SILNICE C. 78, to je ta, kterou projedeme státem New Jersey smerem na západ. Pres Pensylvanii do Harrisburgu. Pak Jednaosmdesátkou na jihozápad.  Maryland, West Virginia, dále Virginií od Winchestru až do Bristolu a budeme v Tennessee. 
	SILNICE C. 40, to je zase ta, na kterou najedeme za Knoxville a budeme po ní pokracovat smerem West. Zítra pred polednem dorazíme do Nashville a ubytujeme se v hotelu Days Inn. Ve srovnání s newyorským hotelem YMCA to bude luxus. Každý pokoj bude mít vlastní koupelnu, koberce budou i na chodbách. Vykoupeme se a pujdeme na koncert do Grand Ole Opry. Ale nejdríve se tam musíme dostat, nejdríve musíme do Nashville dojet.
						
UFO (povídka)
Jména nekterých osob i události následujícího príbehu jsou vymyšleny a v málocem se zakládají na pravde. Bude-li se vám presto zdát, že se z pozadí príbehu zacínají vynorovat známé tváre, jedná se o podobnost ciste náhodnou.

	Navazování kontaktu s mimozemštany, kterí za bezoblacných nocí navštevují naši Planetu a manévrují na svých létajících talírích po setmelé obloze, patrí dnes už k našim všednodenním zážitkum. Ne každý z nás sice takové spojení navázal, ale jiste i vy dáte za pravdu mému tvrzení, že každý z nás nekoho takového alespon od videní zná.
	Problematické však je primet tyto lidi k pravdivému vyprávení o svých zážitcích. První den jsou povídaví, nadšení, trošku vyjukaní, ale potom, když si je vezmou do parády vojenští odborníci z NASA nebo kteríkoliv jiní experti a
zacnou jim  tlacit do hlavy úplne nesmyslná vysvetlení, tak to každého zblbne natolik, že druhý den fakt už nikdo z nich neví, co je pravda a co se jim jen zdálo. Jejich myšlenky jsou rozmazané a rozostrené, stejne jako fotografie, které se objevují v tisku a které pak celé veci spíš ubližují, než aby jí mohly pomoci.
	My osobne jsme byli svedky, když se to stalo Souckovi behem naší první americké nocní jízdy pri prujezdu státem Virginia, takže o tom mužeme podat svedectví takzvane "z první ruky". 

	Okolo pulnoci sjíždejí naše dve auta z dálnice a vyhledávají benzínovou pumpu. Bereme pohonné hmoty a veceri, at vydržíme do rána. Bobeš si na svoji pizzu nakládá spoustu miniaturních kyselých okurcicek a povídá, že v noci by se dalo jet po dálnici daleko rychleji než tech povolených 65 mil za hodinu: "V noci se rychlost nemerí. A když, tak jen velmi výjimecne. Nákladní 1trucky, které vezou zboží po Státech, si najedou v noci nejvetší flák cesty. Nekteré trucky mají proste taková zarízení, že i kdyby policajti merili, tak nemají nárok. To zarízení likviduje radarovou techniku v okruhu deseti mil," rekl Bobeš, poprvé si porádne kousl do své pizzy a rozkašlal se.
	"No a když to zarízení nemáš, tak  je ti to houby platný," protestuje Soucek.
	"No a když to zarízení nemáš, tak jedeš za nekým, kdo ho má," poskakuje Bobeš po jedné noze okolo parkovište a hledá vodu, aby uhasil ohen v puse po snedených feferonkách. Nebyly to okurcicky, jak se domníval. A potom se rec nejak zamluvila.
	"V klidu si tu pizzu užij, já prevezmu rízení", využívá Kubát Bobešovy indispozice a bere mu volant. Straka si bere mapu a delá Kubátovi navigátora.
Soucek, šofér druhého vozu, strídání odmítá a pokracuje v ceste opet sám. Nikdo mu to nevyvrací. 	Pokracujeme v ceste. Automat Speed Control udržuje rychlost 65 mil za hodinu. Reflektory našeho vozu razí svetelný tunel do noci pred námi a osvetlují beton dálnice až kamsi k pomyslnému horizontu. Za námi se drží Soucek a za jeho cervenými koncovými svetly se opet uzavírá temná noc.
	Monotónní jízda uspává naši posádku a nám vzadu se zacínají klížit oci. Ridic Kubát ohleduplne tlumí hudbu z rádia, která dýchá jen o neco silneji, než klimatizace. Po hodine jízdy se obzor za námi na východe rozzáril, ale nemohlo to být slunce. V takovou nocní hodinu je to vylouceno. Co to tedy je? Z rádia se místo hudby zacal ozývat vysoký hvízdavý tón, který nabýval na intenzite. Straka, co sedel na sedadle vpredu, se snažil chytit jinou stanici, ale ten zvuk se objevoval na všech frekvencích. 
	A ted dávejte pozor: Po další pulminute selhává automatický režim. Kubát chaoticky macká tlacítka na volantu, ale chce-li udržet auto v jízde, musí sešlápnout a držet pedál nohou. Silné bílé svetlo se k nám zezadu približuje strašnou rychlostí, klimatizace už také selhává a v aute zacíná být pekné vedro. Neco podivného visí ve vzduchu. Zacíná se zvedat vítr a s velikým hrmotem se na nás valí obrovské blýštivé trucky bizarních konstrukcí. Kubát a ted už vlastne i Straka spolecnými silami svírají volant a snaží se udržet náš vuz pri kraji dálnice. Jediný, kdo prekonává strach a snaží se porídit nejaké svedectví videokamerou je Petr Frolík. Ale barevné diody na jeho "osmicce" blikají presne tak chaoticky jako prístroje na palubovce, takže zrejme nemá cenu nic snímat. 
	Poslední, co jsme videli, když nás míjely ty príšery, byl Souckuv zsinalý oblicej nalepený na predním skle jeho auta, které jakoby vcucnuto do toho vzduchového nebo magnetického pytle mizí v nejtesnejším závesu za temi nestvurnými neidentifikovatelnými telesy. 
	Vystupujeme z automobilu, který kluci v poslední chvíli zastavili na travnatém pruhu za krajnicí a trepeme se strachy. Krajina je neobydlená a pustá. Vzduch má ozónovou príchut jako po bource, ale všude dokola je sucho jako predtím. Všechno ostatní je jak predtím. Jen po Souckove aute ani památky.
	At se deje, co se deje, musíme jet dál. Protože tam nekde vpredu jsou kamarádi a možná potrebují naši pomoc. Zkoušíme nastartovat vuz a darí se to. Bobeš si opet sedá za volant, protože rozklepaný Kubát ted potrebuje bourbon jako prase drbání. Jedeme a nad ránem se nám podarí zachytit na autorádiu první stanici. Zaplatpámbu! 

	Posloucháme zprávy: "Z neznámých prícin v noci na dnešek havarovalo sedm letadel, které prolétaly nad státy Virginia a Tennessee poblíž silnic c. 81 a 40. Piloti havarovaných letadel shodne vypovídají, že po ztráte spojení s rídící veží a následném selhání navigacního systému byli nuceni nouzove pristát. Po náletu nad vybraný terén a zároven se ztrátou výšky všechny funkce jejich letounu opet naskocily a oni mohli v klidu dokoncit pristávací manévr." 
	Další zprávy: "Krátce po páté hodine ranní byla po nocní výluce znovu obnovena dodávka elektrického proudu do mest Kingsport, Johnson City, Knoxville, Chattanooga, Nashville a Memphis."

	Po rozednení vidíme podél silnice podezíravou americkou Policii a jednotky US Army, které jsou rozmísteny všude tam, kde je potreba zablokovat prístup verejnosti ke spadlým letadlum. Zastavujeme na pokyn Policie a náš Plymouth Voyager je podroben prohlídce. Nejdou po báglech s jídlem nebo ošacením, zajímá je elektronika. Zkoumají rádio, zabývají se anténou, pouštejí si sterace, promerují výkon našeho alternátoru a baterie. Nakonec prišli ješte chlapi z NASA, omlouvají se nám a jako protislužbu nabízejí, že si u nich mužeme nechat zadarmo zmerit radioaktivitu nebo dofouknout gumy. Dekujeme.	
	Asi po 30-ti minutách jízdy, po šesté hodine ranní, nemužeme uverit svým ocím. Na parkovišti pred motorestem stojí opuštené Souckovo auto s ohorelou anténou. Okamžite zastavujeme vedle nej a bežíme dovnitr.
	"Ahoj kluci, kde jste tak dlouho?" vítá nás vysmátý Soucek. "Cekáme tady na vás už dva dny."
	"To jste snad museli letet..?" odpovídáme.
	"Proc? Chytnul jsem se za trucky a tady, pár mil od Nashville táboríme a cekáme na vás."
	"Ale vždyt to se nedá stihnout ani teoreticky," namítáme.
	"Pojdte si dát radeji neco k jídlu, vy teoretici," zahrává do autu jakoukoliv vážnou debatu Soucek.
	Petr Frolík, který si v rohu místnosti dobíjí baterky videokamery nás volá k sobe. "Pojdte sem, kluci, na moment," dává Bobešovi nakouknout do hledácku, "to jsou ty nocní zábery."
	"Ukaž, dej to sem," bere mu Kubát kameru.
	"Co tam vidíš?" ptá se Pivonka Kubáta.
	"Bílé svetlo, .. ted nejakou poušt nebo co, pyramidy.."
	"Co dál?" jsme netrpeliví.
	"Asuánskou prehradu! ..... a zase to bílé svetlo..." 
	Dukazy máme v ruce. 
	Ti chlapi z NASA nám kazetu nezabavili, protože Frolík na ní v aute sedel. Ale Venda Soucek nás velice zklamal. Jako chlap i jako kamarád. Když za ním dneska prijdete a zeptáte se ho na ten nocní zážitek, co to vlastne bylo, bude vám schopen zaprít nos mezi ocima a bezostyšne vám tvrdit, že o žádné Ufouny nešlo. 	
	Že té noci proste tak rychle a dobre jel.
(Konec povídky)
												    
NASHVILLE I					Aug. 10, 1993
	
Muj milý denícku,
ubytovali jsme se v centru mesta, kterému se tady ríká Down Town. To je v Americe takový zvyk, že centrum kteréhokoli mesta je proste Down Town. Je tady nejvetší hustota krámku, prodejen, historických budov, úradu, zábavních podniku, baru, restaurací atd.
	Do obeda dorazilo do Nashville 21 aut s newyorskou poznávací znackou. S Komodorem je to dohromady dvaadvacet. Všechna auta jsme naskládali do parkovacího prostoru mezi betonové pilíre pod hotelem Days Inn. Abychom se ale vubec nejak srovnali a neudelali více škody než užitku, cernoši z recepce nám delalí regulovcíky.

	Obedváme v Down Townu. Vybral jsem reckou jídelnu, protože Reky považuji za své krajany. Jednak jsem s nimi v Ostrave chodil do školy, jednak jsem se u nich koupal v Egejském mori. To bylo predloni. Vím, které jídlo jak chutná i jak se jmenuje. Chtel jsem Vládovi a devcatum koupit reckou mraženou kávu frapé.
	Nevyšlo to. Majitel má sice recký profil, nos, celo i barvu vlasu, ale jinak je to American jako poleno. Nespojilo se mu to. Kávy prý si mužeme nalít, kolik chceme, no a na zmrzlinu at si zajdem naproti do cukrárny. Fajn!
	Po obede jdeme obhlížet klobouky a cepice. V obchodním dome je velká sleva. 50 % OFF! Zkoušíme si na hlavy narvat všechno možné, ale nekupujeme nic. Vycházíme znovu do rozpálených ulic. Dole u brehu reky Cumberland kotví trvale parník. A každý vecer se na palube tancí. Mrkáme na sebe spiklenecky, možná, že nás tady dnes v noci uvidej. Vládovi se tady vubec nejak líbí a nechává se fotit s každým, koho se mu podarí odchytit.
	"Vyfotil bys me s tou cernoškou?" prosí Vláda.
	"Tak ji drž, at ti neutece," ríkám a dávám do Minolty další film.
	"Pak, že nerostou!" triumfálne se usmívá do objektivu.
	"Je jenom potreba vedet...," nahrávám kamarádovi k síti. 
	"Kde je hledat!" smecuje Ruža, objímá macatou cernošku kolem tela a dává si záležet, protože takhle ji bude na snímku objímat ješte moc let a ta fotka bude jednou možná viset zarámovaná v ložnici nad jeho postelí.
	Já s devcaty zase máme nejvetší radost ze suvenýru. V takovém krámku se nasmejeme vždycky opravdu nejvíc. Nevíte, co je to za radost, když znáte princip a mužete si už dopredu tipovat, co v tom kterém meste asi považují za nejvetší bombu. Válíme se smíchy, když nás to pak uderí pres oci hned za dvermi. To fakt nejsme štonc ze sebe vypravit ani "dobrý den". Zrovna dneska ráno jsme se na chvíli zastavili v muzeu Hanka Williamse, pár mil východne od Nashville. Tam, jak jsme našli ten ztracený auták. Pred muzeem sedí v kresle dve figuríny. Indián a Indiánka. Jsou jako živí. Na ceduli je napsáno: "Don`t touch The Indians!(Nesahejte na Indiány!)" Až potud vporádku. Ale když jsme vstoupili dovnitr, uvideli jsme sošky Mexikáncu. Pomóc! Na regálu jich stálo v rade asi dvacet a každému z nich vpredu, z rozepnutých kalhot, rostl kaktus. Naši už byli dávno v bufetu a já tam ješte porád stál a rozvažoval se mezi gumovým hovnem, které si lze pripevnit na cepici a mezi whisky v bote, protože jsem si predstavoval, že až tu whisky vypiju, tak že bych tu láhev, tu prázdnou sklenenou botu, mohl dát treba Pepíkovi Koblihovi z Ostravy, a on by si v ní mohl nosit na šichtu cené kafe, at se mu neklíží oci, až pujde na nocní. Ale pak se mi ten nápad zdál uhozený, celé to bylo drahé a navíc, ten odlitek byl težký jako kovadlina a já bych se s ním musel tahat pres celou Ameriku tam a zpet. A co, kdybych pozdeji zjistil, že jsem nekoupil dobre? Dneska jsem v terénu vlastne poprvé. Snad uvidím neco ješte zajímavejšího a na tu sklenenou botu se mi podarí zapomenout.


Muj milý denícku!
Koncert zacne ve 3 nebo ve 4 hodiny odpoledne. To záleží na tom, kolik si kdo myslí, že ve skutecnosti je. S urcitostí to nemuže tvrdit nikdo z nás. Komodor už vubec ne. 
	

	Nová koncertní sín je kousek za mestem v Opry Landu. Parkovište jak tri Václaváky. Od našeho auta k hlavnímu vchodu je to ctvrt hodiny chuze. Míjíme "espézetky" státu Tennessee, Georgia, Ohio, South Carolina, ale také napr. i New York. Kupuji si lahvicku vody. Je výborne chlazená. Stánkar má své zboží zahrabané v hromadách ledu, ale nemá mnoho zákazníku. Ta flašticka má i se zátkou dve deci a stojí $1,75. 
						

Koncert	(povídka)
Jména nekterých osob i události následujícího príbehu jsou vymyšleny a v málo cem se zakládají na pravde. Bude-li se vám presto zdát, že se z pozadí príbehu zacínají vynorovat známé ksichty, jedná se o podobnost ciste náhodnou.	

	Navštívili jsme už peknou rádku festivalu folk a country, vždyt v našem zájezde snad všichni krome tady Bobeše a Soucka jsou trampové. Ale dnes stojíme pred nejvetší scénou této hudby vubec. Pred Grand Ole Opry v Nashville. 
	Tisíce aut z celých Spojených státu prijíždejí na obrovskou plochu parkovište. Jsou to ty nejlepší bouráky, jaké si vubec dovedeme predstavit. Vloni, když se hrálo na kytary v Bruchotíne, prijel takovým fárem jedine Wabi Danek.
	Farmári z jihu pricházejí se svými ženami, detmi a otroky, vlastne už dávno ne otroky, ale spíš kamarády, kterí z vdecnosti nad tím, že jim jejich bílí prátelé pred mnoha lety darovali svobodu, prokazují jim dodnes nekteré pozornosti, jakože kupují obcerstvení, pridržují slunecníky, opatrují deti, myjí nádobí, cistí boty, starají se o rízení auta, o ekonomiku farmy, rídí investicní rozvoj a vyucují jejich potomky spisovnému jazyku a literature, historii, úcetnictví a právum.
	Všichni se zatím procházejí. Je zde možnost navštívit muzeum, nakoupit si suvenýry nebo postát nad otisky koncetin slavných umelcu, vytlacených kdysi osobne v betonových kvádrech, rozmístených  dodnes všude kolem. Jinak je v Nashville 16 hodin 20 minut, 151 Cechu, asi 97 Fahrenheitu a zacínají pracovat nervy.
	Nesedí vstupenky. Komodor jich má v ruce 149. At pocítá, jak pocítá, nás je o dva víc. "Musíme se nejak rozpocítat," rozhoduje nakonec.
	"Sežen si losovací buben!" dal se slyšet nejaký chytrák v davu za námi. To nebyl dobrý vtip. Lepší bylo, když se tam chtel Straka dostat na novinárský prukaz z Pochodne. 
	Presne v 16 hodin se za obrovského potlesku diváku zvedla veliká, tmave cervená opona z težkého sametu, deset na ctyricet metru. Kapela na jevišti fantastickým zpusobem odstartovala koncert prvními takty ryzího nashvillského soundu , což zpusobilo, že potlesk narostl ješte víc. Desítky kilowattu hudebního výkonu z reprobeden tlací do lidí refrén nejakého amerického superhitu, z cehož jsme skoro neprícetní.
	"Toc tím bubnem rychleji!" nervózne pokrikujeme na Komodora, nebot chceme být už také vylosováni a videt aspon kus toho pekla, dokud nespadne hala. Než Michal Kužel porádne zatocil osudím, aby se lístecky skutecne dobre promíchaly, honí se nám v hlave katastrofické myšlenky. Víme, že ackoliv je losování hned po volbách druhou nejspravedlivejší formou, kterou osud zasahuje do života lidí jejich vlastní vinou, bojíme se, že zustaneme prilepeni na dne bubnu práve my dva. Pivonka s Bobešem.
	Tribuny zaburácely s novým náporem. Naši vstrelili gól! Ale o to se ted nemužeme zajímat, protože osudí ztratilo na rychlosti, chvíli se už jen tak pohupuje, Komodorova ruka se mrštne protahuje dvírky z plexiskla, šmátrá v nádobe Štesteny, vírí lístky a:  "To mám ale kliku!" zvedá významne palec Michal Kužel, který práve vylosoval sám sebe, což nás neprekvapuje. "Jó," otácí se ješte ve dverích koncertního sálu, "a nezapomente potom vrátit buben!"
	Osudí se tocí dál, další mrštné ruce se protahují dvírky dovnitr a ven, tahají další a další papírky, až najednou slyšíme volat i Pivonkovo príjmení. 
	"Mám štestí! Ne, že ne. Bohové jsou mi nakloneni," myslí si Pivonka a mne si ruce. Jde tedy také k bubnu, zatocí, promíchá, vyndá, - ("Pozor na nej! Ted bude podvádet!") - ani porádne nerozbalí lístek a volá: "Bobééš!"  Pak rychle sežmoulá papírek aby se na nic neprišlo a "šup", už je v odpadkovém koši.
	Sedíme na koncertu, o jakém jsme vždycky jen snili. Sedíme výborne. V sedmé rade sektoru F, vlevo, pred obrovským jevištem. Slyšíme skvele. Ale máme pocit, že špatne vidíme. Po jevišti behá borec ve fialovém oblecku se zlatými flitry. Vpredu, na kalhotách u poklopce, má vyšitý nejaký nápis a ukazuje ho smerem k paní v 1. rade. V hale zní potlesk. Pak se borec otácí, prizvedává si sako a ukazuje nápis na zadku. Všichni se smejí, tleskají a on jen mávne rukou, jakože to ješte nic nebylo. Pak zpívá ješte pár písnicek a jsme rádi, když odchází.
	Moderátor za recnickým pultem ohlašuje další císlo. Pricházejí dva dedkové s bluegrassovou skupinou. To je jiné kafe! Všechno ostatní po nich je už nuda ve své typické poloze a pop music v tom horším smyslu slova. Myslím si, že Vacek i Kmoch delali dechovku velmi dobre. Skvelé aranže, nové, neobvyklé texty, urcité napetí neboli "rajc", prosím. Ale to, co z dechovky Na Vlachovce zbylo, je presne tohleto sladké predvádení se, jako vidíme v Grand Ole Opry nyní pred sebou.
	O prestávce vycházejí cernoši na cigáro a protože jsou hraví, hned se chtejí zúcastnit tomboly, kterou pred vchodem ješte stále porádá zbytek naší výpravy, totiž ti, na které doposud nevyšel los. Kluci se jim snaží vysvetlit, že to není žádná tombola, nám se ale líbí více druhý nápad, prodat jim radeji každému za dolar jeden bezcenný papírek, než jim neco vysvetlovat. Stejne nakonec totiž nic nepochopili. Mají svobodu 100 let. My ji dostali pred tremi roky.
	
	Druhá pulka koncertu vypadala presne jako ta první. Svetlá chvíle nastala, když zacal hrát nejaký Russel s kapelou. To jsme si už ríkali, že zustaneme sedet a nikam nejdem. Dokud ovšem nezacal mluvit. Pak byl užvanený a bohužel opet i strašne vtipný. Zvedli jsme se a šli do baru. Vtipy ruzne hrubého zrna padaly z jevište na farmáre a jejich rodinné príslušníky. Vekový prumer umelcu klesl ze šedesáti na padesát let, zásluhou mladé dámy, která koncert šlusovala. To my už ale postáváme ve foyeru, nebo jsme roztroušeni po záchodech. Jediný náš zástupce v diváctvu je novinár Straka , kterému hudba nevadí a tudíž klidne spí s rukou na spoušti svého služebního Pentaxu v sedmé rade sektoru F. Což o to, chrápali bychom všichni, kdyby v sále nebyla taková kosa a kdyby za námi za každým zvlášt nechodil rozveselený Komodor. Našel totiž v kapse svého safari dva chybející lupeny. "Sorry!" plácá se do stehen. "Tady jsem je mel!" zalyká se smíchy. "V levé kapse. Cha cha. Sorry! - chacha..," a slzy mu tecou po brade.

								(Konec povídky)
				    

Muj milý denícku!
	Záver koncertu vypadal tak, že opona šla petkrát dolu a petkrát zase nahoru. Pri posledním zvednutí opony už nebylo v sále tolik lidí, protože ti zadní postupne vycházeli ven a potlesk se zmenšoval. To vzbudilo Ládu Straku. Vybehl jako na povel a utíkal na stred pod jevištem, odkud vypálil dva blesky, cili porídil dve fotografie. Na prvním záberu zachytil nohy umelcu, na druhém už jen zvlnený šarlat. Ta druhá fotka je zajisté unikát. Tak krásne snad ješte nikdy nikdo oponu nevyfotil. Ale až se nás Láda bude za mesíc ptát, kterou z fotografií má zverejnit v sobotní príloze, myslím, že se prece jen prikloníme k myšlence, aby dal do Pochodne radeji tu s tema nohama.


Nashville II

	Vecer po koncertu probíhá ve foyeru hotelu Days Inn válecná porada. My šoféri jsme obsypali Komodora svými tely, pripomínkami a návrhy. 
	Aby se z nás nezbláznil, bere si jednoho po druhém. Potrebuje sestavit sedmiclenné party jmenovite, potrebuje urcit, kterým autem kdo pojede a trasy jejich spolecných cest musejí odpovídat tem turistickým cílum, které si jednotliví úcastníci z nabídky America Tours vybrali a které v ceských korunách doma, ješte pred odjezdem zaplatili. Ty turistické atrakce byly dvojího druhu. Nekteré byly v základní cene zájezdu, na nekteré jsme si individuálne priplatili podle vlastního výberu, anebo ješte lépe receno, podle kombinace svých tužeb a financních možností.
	Základní nabídka znela: N.Y.C., Nashville, Colorado, Niagara atd. atd. a zpet do N.Y.C.
	Priplatit si bylo lze: Grand Canyon, Monument Valley, National Park of Yellowstone, Las Vegas, Washington a já nevím co ješte.
	Komodor by mel nejradeji všechny šoféry pohromade a v pohotovosti po celou dobu pobytu v USA, aby mohl kdykoli operativne plnit prání svých nárocných zákazníku. Zkusme ješte chvíli premýšlet s ním. A ted dávejme moc veliký pozor, protože vyhovet následujícím dvema kritériím bude nesmírne namáhavé.
	1. Není možné, aby nekdo NEvidel atrakci, na kterou si priplatil. 
	2. Naprosto nemyslitelné je, aby se Frantovi doneslo, že Pepa VIDEL atrakci, na kterou si NEpriplatil.
	Otázka zní jednoduše: "Kam uklidit neplatícího Pepu?" 
	(Pepa tam však musí jet, protože sedí s Frantou v jednom aute a cíl se nesmí minout, protože Franta predplaceno má.)  Aha?! Franta by se cítil podveden, že jako hlupák a nebetycný vul zaplatil za to, k cemu Pepa prišel jako slepý k houslím. Franta podá protest. Musí Pepovi zabránit to videt. Prece na svete musí existovat nejaká spravedlnost. A Komodor je tady od toho, aby na spravedlnost dohlížel.
	Kdo je schopen temhle lidem vymyslet zasedací porádek a šoférovi dát presnou trasu jízdy, ten je mezi všemi komodory král!
	My šoféri jsme to videli jinak. Volant v ruce, dálky pred sebou. Kašlali jsme na Komodora a on to vedel.
	Dve hodiny trvalo, než jsem se k nemu dostal na radu a hodinu a trictvrte z toho jsem strávil souboji kopím, rapírem a dýkou zepredu i z boku - s lidmi z naší party, zády naštestí pritlacen ke zdi. Soucek, Straka, Kubát, ty dve holky (furt jsem nevedel jejich jména, tak mi je Kubát sehnal napsané na papírku).
	Komodor potreboval auta se šoféry k dispozici na ty individuální zájezdy a já jsem se chtel vyclenit, vyškubnout, abych mohl jet do Californie. Vedel jsem, že jediná cesta vede pres ucelenou 7-clennou partu, která tam chce jet a je ochotna také neco pro to obetovat. Jsem pripraven upsát se Komodorovi vlastní krví, a zarucit se vlastní hlavou, dále celým financním obnosem, který vyhraji v Las Vegas, že:  7 lidí "BUDE SPOKOJENO", že "NEBUDE NESPOKOJENO", že "UHRADÍ ROZDÍLY FINANCNÍ" , že "nebudou protesty ani žaloby u soudu" a že  "...že chtejí jet se mnou". Podpírám svoji argumentaci pohružkou , že "své!" auto nikomu nepujcím atd.."  -  už mi to všechno také zkratuje v mozku.
	Straka mi chce rozbít hubu. Uráží ho, že s nimi jednám jako s kusy (mluví za všechny), jako s predmety, které nemají právo na vlastní názor, na vlastní vyjádrení. Že prý kdo mi dal právo, mluvit za všechny? Má pravdu.
	Rozhodnutí stejne nepadlo. Ješte pár dnu pojedeme víceméne spolecnou trasou, protože jsou zaplaceny nekteré National Parky a campová zarízení KOA v Nebrasce, Utahu a v Arizone. K rozuzlení by melo dojít v príštích dnech.
					
	Tri dobre mírené bourbony podané v rychlém sledu dokázaly bitvu opet promenit v docela zábavný vecer. Jdu s Ružou a s holkama, zas nevím ta jména, vecerními ulicemi po nashvillských klubech. Osvítil nás asi Duch svatý. Hraje se tady daleko, predaleko líp, než odpoledne ve Velké opere. Objednáváme si bourbon silne redený sodou a za chvíli k našemu stolu prichází dokonce kytarista té kapely, která bude dnes celou noc hrát a která strídá sólistu, jenž tady doted koncertoval k poslechu. Že prý, at neco zahraju. No, sedí tady pár kluku z naší výpravy, co prišli už dríve, pred námi, a zrejme se tady po lokále rozneslo, že je tady nejaký muzikant ze vzdálené zeme, což jsem mel být já. Ale mel jsem trému. Rekl jsem mu, že mám radost z toho, že ho poznávám a že si chci hlavne poslechnout jejich kapelu, no a užít si své dovolené. Že se ješte rozmyslím.
	Dobre jsem udelal, že jsem tam nešel šudlat. Co bych tak chtel hrát? To by si vzdálená zeme trhla ostudu. Tady v Nashville se hraje country hudba v takovém obsazení, jako u nás bigbít. Premýšlel jsem, že když tady není Miloš Dvorácek, tak že bych mohl s tou kapelou neco secvicit sám. Jednu písnicku bychom urcite dohromady dali, ale lokál už byl plný lidí, kterí urcite nechteli poslouchat zkoušení, nýbrž bavit se a tancit. Já také. 
	Oci mohu nechat na holce, která hraje na baskytaru. Je vážne krásná. A nejen to. Zpívá polovinu repertoáru kapely a na basovku hraje dost vyzývavým zpusobem. Na dlouhých blondatých vlasech klobouk, vysoké kožené boty až ke kolenum no a jeansové kratasy, ustrižené samozrejme a jak jinak, než do pul zadku.
	Na hotel jsme se vrátili velmi pozde a cestou po chodbách jsme vráželi lokty do automatu na výrobu ledu, kterých je tady všude plno. Pri každém takovém spuštení se z nich sype asi kýbl ledových kostek, které když nechytíte do nádoby, tak propadnou dolu, do nenávratna. Nemám rád takové plýtvání, proto vždycky, když nekdo aktivuje výrobník, nabírám aspon hrst ledu, který se jinak s rachotem sype dolu na mrížku a potom do kanálu. Dáváme si led na oblicej a za krk a do pusy a delá nám to skvele, protože jsme se práve vrátili z velkého výletu Nashvillem a navštívili více nocních klubu. V jednom z nich nás vítali nebývale vrele, jenže Ruža, když pochopil, o jaký podnik se jedná, okamžite pod záminkou, že musíme navštívit ješte jednu party na Music City Queen, nás vytáhl z toho hampejzu na vzduch, na nábreží reky Cumberland.

Muj milý denícku!
	Celá Amerika je klimatizovaná. Auta, prodejny, koncertní síne, benzínové pumpy, vesnice i mesta, no, a samosebou i hotelové pokoje. Naše devcata, když si dala pres noc kalhotky na klimatizaci, ráno je našla jako kusy ledu, a dál do místnosti už žádný studený vzduch nešel. Budeme se muset naucit s tou technikou pracovat.

Streda, 11. srpna 1993
	
	Po obede v cínské restauraci odjíždíme z Nashville. Láda Straka vidí na mape mesto Jackson: "Pojedme do Jacksonu," ríká, "zní to tak kovbojsky". Kluci mu prisvedcují a já na to štestím celý bez sebe: "Ano, pojedme tam!" Ani Strakovi nepripomínám, kolik jsem kvuli takové bezstarostné vete (aby ji vubec mohl kdokoli z nás ríct) utržil vcera šrámu pri krvavé srážce v hotelové recepci. Dnes dopoledne jsem se také moc nevyspal. Jednak jsem se vzbudil horkem, protože devcata ucpala klimatizaci, jednak jsem trpel nekonecné dve hodiny na další porade. Tentokrát ale rozhodnutí padlo! Verdikt znel približne takto: "V našem aute pojede následující sestava. Ridic - Dobeš. Další ridic - Pavel Kubát. Osádka - Vladislav Ruža, Ladislav Straka, Petr Frolík, Markéta a Klára. Ridic prevzal peníze na benzín pro trasu Nashville - Cedar City v Utahu, kam dorazí v pátek do pulnoci. Jinak má osádka vozu naprostou svobodu pohybu, pri dodržení zákonu Spojených státu Amerických." Strucne receno, Komodor mi dal okolo stovky dolaru, a slíbil, že me vlastnorucne odstrelí, když udelám pruser.
	Jedeme tedy do Jacksonu a je to náš volný program. S výpravou jsme se rozloucili a jedeme Amerikou, pro zacátek alespon dva dny, na vlastní pest. Václav Soucek se pri vcerejším utkání rozhodl pro puvodní zámer, sprátelil se s jinou partou a odjel smerem Colorado nebo tam nekam.

Jackson							(11.8., po poledni)

	Sjeli jsme z dálnice a dlouho hledáme Jackson. Zastavujeme na jakési návsi, kde je samoobsluha, jinak strašné vedro a snad všichni lidi cerní. Beru si z lednice jednu coca colu a jdu si zakourit pred sámošku. Prijíždí žlutý, potlucený bourák bez strechy a vystupuje z nej usmevavý dvoumetrový cernoch, asi petatricetiletý. Dvere zavírá tím zpusobem, že se k nim zapre zadkem a potom couvá dozadu, aby je dotlacil k autu. Poslední jeho pohyb vypadá tak, že patou prizvedává a prikopává dvere do karoserie. Mezitím si prohlíží naše luxusní auto s newyorskou znackou a velice hlasite a srdecne me zdraví. Asi aby zamaskoval své upadlé dvere, ptá se me co já delám tady, v techto koncinách. "Hledám Jackson," ríkam, a také mu vysvetluji, že naše parta je z Evropy, že jsme tady na výlete. "Všude tady kolem je Jackson" smeje se a vytácí svou velikou rukou pulkruh až nekam daleko, kam není videt pres stromy, domky a terén krajiny. "Dobrá," vzpomínám na veškeré rezervy svého anglického jazyka, "rekni mi tedy, jak se mohu dostat autem do Down Townu?" Vysvetluje mi cestu, hlavne rukama, za což jsem mu vdecný a to už pricházejí mí kolegové a kolegyne z nákupu a všichni kecáme a kecáme. Slunce pálí jak za trest a není se pred ním kam schovat, jedine v tom krámu nebo v aute. Típám už asi tretí cigaretu a pokracujeme v jízde do Down Town. Je nám jasné, že to nebude žádné kovbojské mesto. Jsme v oblasti, kde se dává rostlinné výrobe prednost pred živocišnou. Proto je tady tolik cernochu. Ale že by meli belochy nejak v nelásce, to jsme nezjistili. I malé, osmi- desetileté cerné holky, které kolem nás procházely, když si šly koupit nanuk, a které jsme si se zájmem prohlíželi, se na nás nejdríve usmály a teprve potom daly hlavy dolu, vyprskly smíchy a utekly. Mely trému pred cizími strejdy. Na tmavehnedých lýtkách melo jedno z devcat bílé podkolenky s modrými pruhy nahore a pres lýtko pripnutý malý, cerný, prenosný telefon. Asi velitelka, která rucí za to, že decka prijdou vcas k obedu nebo k veceri.
	Jackson je spíše vesnice, než mesto. V Down Townu je jedna hlavní ulice s nekolika vedlejšími napríc, tri banky, dve hospody, pár krámku, nejaké úrady, no a policejní stanice. Jinak nikde ani živácka. Jdeme stredem ulice. Slunce pere shora, na žádném z obou chodníku není stín. Sedm statecných. Za záclonami v oknech celý Jackson. Na križovatce, kterou precházíme stojí starý, vyzáblý, cerný muž. Protože jdu prece jen asi o krok napred, pred ostatními, vybírá si me, aby mi podal ruku. Srdecne me zdraví. Tisknu mu ruku a marne premýšlím, odkud toho chlapa znám. 
	Už mnoho let tady nevideli turistu. To se dozvídám, když si chci koupit pohlednici. Prodavacka posílá svého manžela, aby obehl mesto a zeptal se v jiných prodejnách. Vrací se s neporízenou. Mí kamarádi mezitím narušili siestu Liquer Storu. Obchod plný bourbonu. Nic jiného se tam krome koralky nedalo koupit. 
Ale to nikomu z nás ani v nejmenším nevadilo. Pohlednici pošlu odjinud.
	Pokracujeme v ceste do Memphisu. Zacíná se konecne objevovat tu a tam nejaký stín a v aute se rozpoutává bourbonová smršt. Sedím za volantem, takže pripíjím na volnost a svobodu jen symbolicky. Vlastne si jen tak líznu z každé nové láhve, abych ochutnal. Svobodný jsem. Nabízím spolecnosti plechovku s orechama, protože vím, co je k bourbonu dobré a posledních pet kousku si nechávám na dne pro sebe, kdyby nás nekdo stavel, tak at neurazím podezrelým dechem. Mejdan na ctyrech kolech pokracuje, blíží se Memphis, pro jistotu ale zapínám speed control.

					
Memphis 		

	Poslední mesto ve státe Tennessee, pro toho, kdo jede silnicí c. 40 smerem West. Z Memphisu dál vede most do Arkansasu. Most se pne pres velmi širokou reku, která je kalná a široká asi jako Oravská prehrada, když se budete dívat ze Slanické osady na Námestovo. Takže to, co na druhém brehu vidíte, to se mužete jen více ci méne úspešne domnívat. Na tennessee-ské strane (ci jak to mám napsat) kotví zastaralé nemoderní parníky s pohonem typu "parní kotel - mlýnské kolo". Ta reka se jmenuje Mississippi a tece do stejnojmenného státu, který leží pár set metru odtud po proudu.
	Mesto Memphis leží na hranicích trí státu, podobne jako švýcarská Basilej. Parkuji auto co nejblíže mostu. Parkovište je poloprázdné, stejne jako i celý Memphis. Mesto je v naprostém klidu. Bílá policejní auta se líne plouží pomalou rychlostí k policejní stanici, anebo zase od ní, takže si mužeme pozorne prohlédnout zelenou peticípou hvezdu, logo stáje memphisského šerifa na predních dverích každého z techto vozu. 
	"Tady nekde asi budou mít hnízdo," ríká Straka. Prestože mám nutkání, co nejdríve splynout s vodami Mississippi, neskácu do reky prímo z mostu, což by bylo nejrychlejší, ale kupodivu jdu, a to navenek vcelku klidne velikým obloukem k tem místum, kde jsou ty parníky, stánky, restaurace, terasy a nejaká vež, odkud je ocividne nejschudnejší prístup k vode. Nevím ješte, jak to všechno udelám, provedu a zarídím, ohledne mého prvního kontaktu s tímto divem sveta. A protože ten okamžik chci ješte trochu oddálit, prohlížím si se zájmem historické tramvaje jakoby od Križíka, natrené zelene, hnede a trochu také cerne a zlate. Tramvaje, kde lehce cvakají kontroléry, když se zatocí klikou na plošine, tak, jak jsem je znal z Ostravy, kam jsem s našimi pristehoval jako desetiletý v roce 1959. Tyto tramvaje tady dodnes vozí pasažéry. Jejich provoz je cistý, jsou témer bezhlucné a prekrásne zvoní. My starší si vzpomínáme. No, a ti mladší budou muset nekam vycestovat, budou-li se chtít vymanit z dogmatu, které tvrdí že totiž Vesmír vznikl Velkým treskem v únoru 1948.
	On totiž na Severní Morave šel pokrok, aspon co já pamatuji, vždycky svižnejším krokem, než v Americe. A tak jsme dali postupne na frak i težním vežím na Slezské Ostrave (jediným dominantám krajiny, když krížky a kaplicky byly zbourány už dávno), odstranili jsme Karolinku v centru mesta (nechci ani domyslet, jak skvele by tuto secesi využili umenímilovní Parížané) a až bude zlikvidována i poslední urbanistická senzace - propojení mesta a fabriky ve Vítkovicích, stane se Ostrava mestem bez historie a na mape ceských (moravských) dejin vznikne nové bílé místo. Nic se nestalo, nic tady nebylo. Pár lidí tady kopalo uhlí, ale pes po nich neštekl. Rád bych se mýlil.
	Stoupáme po schodech nahoru do budovy, na kterou jsme se doptali a odkud vede visutá kolejnicová "lanovka" k té vyhlídkové veži u reky. Dá se jít i horní plošinou toho "mostu do nikam" pešky. Ale lidé tady nás zvou k projíždce prosklenými kabinkami. Je to prý tady všechno památka na Elvise Presleyho a tudíž zdarma i pro nás, pokud také uznáváme jeho velikost. Moc jsme jim nerozumneli, vždyt mluvili cizí recí, ale rádi jsme jim dali zapravdu a ušetrili si tech 15 minut chuze vzduchem. 
	A když vlácek dorazil na druhou vež, všichni ho videli, jak beží dolu po schodech, pak pres jakýsi travnatý násep, kde nevedla cesta ani chodník, potom pres kamenitou hráz, to už nemel na sobe košili, cert ví, kde ji odhodil, na hrázce po nem zbyly ležet kratasy i trenky, prodírá se po kolena v trní, má na obou nohách krvavé šrámy, fotoaparát a hodinky se snaží povesit na vrbové proutí. které ho šlehá do obliceje, rozhrnuje poslední vetve té džungle a noha se mu propadá do bahnitého brehu. Vrhá se po hlave, po držce i po kolenou do vody Mississippi, akorát pytlík si drží, kdyby krokodýl nebo neco podobného. 
	Mohl se utopit, když tam proplouval pod starým zetlelým stromem a rochnil se a plácal v tom prostoru mezi brehem a jakýmsi ostrovem, který díky tomu, že tam vubec byl, nedovolil rece, aby ho odnesla až dolu do New Orleansu.
	"Musím si te vyfotit !" rve na me Láda Straka, který dobehl jako druhý, našel tam ležet Minoltu a nevšiml si, že stojí na mých hodinkách. "Fot!", volám na nej zpátky na breh a vytrepávám si vodu z ocí a z uší, "at mám co doma ukázat rodine." 
	Za ctvrt hodiny nás našli ostatní.

Muj milý denícku,
bud rád, že jsi zustal v aute. To bys neprežil!
					

Arkansas			(Podvecer, stále streda 11.8.1993)

	Pred odjezdem z Memphisu si predáváme s Pavlem Kubátem službu. Já jemu sveruji volant a on mi predává svoji láhev.
	"Musíš to oslavit," ríká, "videl jsem, jak s tebou to Mississippi zamávalo." Dávám mu za pravdu.
	"Á propós," ptám se Kubáta, "ty ses jediný nevykoupal. Proc ?"
	"Protože pro me je posvátná reka Colorado. Zachovávám vernost, rozumíš ?"
	Sedáme do aut, vjíždíme do Arkansasu a pojedeme tak dlouho, dokud ho neprejedem až na jeho druhý konec. Mejdan na ctyrech kolech pokracuje. Pripíjím také na svého bráchu, který ted práve, v tento den a v tuto chvíli, doma oslavil 39 let. Povídáme si skvelé historky, hraje dobrá muzika, auto i ridic jsou v dokonalé forme.

			"Jeli jsme v cerným bouráku
			no, fáro všech fár
			Vzadu havajský trio
			a soukromej bar"
						Ferlinghetti

	Zavítali jsme ješte krátce do Little Rocku a z kterési nocní zastávky posílám ješte od benzínové pumpy své žene pohlednici z Tennessee. Jenže jsem to popletl a text jsem napsal na tu druhou pohlednici, kterou mi koupil a daroval blbec Straka, jak dva trampové sedí v horách u ohne. Prý, abych vedel, jak mám vypadat na potlachu. Až to prijde domu Dane, bude jí jasné, že mi preskocilo.
	V hluboké noci nad ránem jsme zastavili na opušteném parkovišti u hranicní cedule na prejezdu z Arkansasu do Oklahomy. Dnešní norma byla splnena. Z Nashville, odkud jsme dopoledne vyjeli, až sem to delá bratru 430 mil.


Muj milý denícku (písmo i stavba vet jsou akrobatické)!
	"Když i náš šofér byl už nasáklý jak knot, pomohli jsme mu zastavit auto a polehali jsme pod stromy. Chteli nás tam obtežovat mravenci, ale jenom nás ocuchali a utekli zpátky hluboko do lesa."

	V 8 hodin ráno nás vzbudilo slunce a turistický ruch. Popojeli jsme autem k umývárnám, kafebaron Petr Frolík varil caj. Cestou z koupelny byli mnozí z nás drtive šokováni. Po parkovišti se procházela paní s živou opicí. Videli jsme to všichni.


Oklahoma              				   Aug. 12, 1993

	Vpravo se pasou mustangové, kus dál hrají americtí chlapi americký fotbal. Silnicí c. 40 projíždí modrý Voyager s newyorskou poznávací znackou a osádka vozu zpívá sedmihlasne Eskadronu. Je ctvrtek ráno, 8:26 AM. Když se míjíme s jezerem Eufanta Lake, tak me kdosi poklepává zezadu po rameni. Otocím se a dívám se tvárí v tvár Jacku Danielsovi, tátovi americké whisky. "Nemusím, díky." Beru Kubátovi volant, at se nasnídá on.
	50 mil pred Oklahoma City cteme na mape název Prague a hned nato se objevuje i smerovka u silnice. Odhlasováno. Jedeme tam.



Prague

	Mestecko Prague leží 10 mil jízdy na sever od hlavní trasy, asi 50 mil pred Okla City. Sundáváme cepice, než vstoupíme do mesta. Naši predkové skoncili v pekný díre. Objímáme krajany, ale naši Pražané nám nerozumí. Nikdo z nich už dávno ceštinu nepoužívá. Zvou nás do muzea, které nechávají otevrít na 12. hodinu. Zatím máme pockat v hospode.
	Specialita šéfkuchare inzerovaná na dverích do bufetu je "Klobasnake". Vtipná kombinace ceského slova klobása a amerického snake - had. Ze slušnosti si ji dáváme. Špatný. Potom nám ješte pekar pece preclíky jako zákusek na cestu a prichází paní s klícky od Museum of Prague. Jsme prekvapeni. Hovorí s námi cesky. Je zde teprve od r. 1951.
	Pred muzeem stojí veliký železný kotel, práce kováre, ve kterémžto kotli se kdysi varila polívka nebo možná klobasnejkový guláš pro celou výpravu tech, co osídlovali Ameriku pod plachtami krytých vozu a z urcitých duvodu už dál na západ nedojeli.
	Bylo to až dojemné, co tam všechno uchovávali jako památku na domov. Lidové kroje, sokolskou uniformu s pérem, pohlednice, staré mince, ale napríklad také péro z hodin. V poslední místnosti jako oltár na plátne vymalované Hradcany, tak jak je známe z dob Karla Hašlera, s Karlovým mostem a Vltavou. Plátno je vymalováno olejem a pripomíná obrazy, které mají rádi romantici: "Srna pijící ze studánky v lese", "Cí to húsky na téj vode" nebo "Pod tou naší starou lípou".	
	Do sbírky starých mincí jsme venovali pár úplne nových a když jsem té paní ukazoval 500 Kc bankovku, vzala mi ji z ruky a srdecne dekovala. Bylo mi trapné tahat jí petikilo zpátky, zvlášte když jsme se pred chvílí fotili u tech Hradcan s Karlovým mostem, a tak jsem aspon umenšil své fiasko tím, že jsem ji vymenil za 200 Kc. Vysvetlil jsem jí, že Jan Ámos Komenský udelal pro ceské školství více kladných bodu než Božena Nemcová. Pochopila a nezdráhala se. Nakonec me docela prevezla ješte jednou. Dala mi s velkou slávou podepsat darovací dekret. Ted se zase stydím, že jsem nebyl štedrejší.


Muj milý denícku,
nikdy se nechlub penezi, které nechceš utratit!

	P.S. Pri nákupu zásob na cestu nám majitelka krámku pribalila grátis ješte láhev šumivého californského sektu na prilepšenou. Podekovali jsme, a rádi opustili mesto Prague, protože jsme se už nechteli víc fotit, vedro bylo už nesnesitelné, tak jsme chteli sedet v aute, protože také proto, že už jsme se hodne zdrželi.
	P.P.S. Paní z muzea se vyjádrila, že by byla ráda dostávala tu a tam z Cech nejaký casopis, tak jí obcas neco ceského pošlu. Adresa je jednoduchá: Museum of Prague, Prague , 74864 Oklahoma, USA.

Oklahoma City

	Beton v Okla City už byl rozpálen na 150oF, asfalt tekl jako voda a beton se 
zacínal práve rozpouštet. Museli jsme okamžite najít útocište, nekam zapadnout. Byla to hospoda, napul sázková kancelár. Všude po zdech visela císla. Minulé výsledky a tipy na príšte. Dali jsme si jídlo, nebot klobasnejky nás nenasytily fyzicky, jen duševne.
	Z hospody jsem odcházel poslední, v dusledku tom, že jsem ješte nemel dopitou svoji coca colu. Paní, co mela na starosti lokál, mi vlila zbytek coly ze sklenice do kelímku, dosypala ledem a dolila cerstvým nápojem, zavíckovala a zabrckovala. Vyšel jsem na ulici, ukazuji klukum, co se mi prihodilo a pak za námi ješte jednou beží tatáž paní, stokilová cernoška a mává na nás mým fotoaparátem. Bežím jí napul cesty naproti a dekuji, že mi ho prinesla. Nestacíme se divit, jak jsou vuci nám všichni hodní a prátelští. U nás doma jsme byli zvyklí videt, jak se dovedou cíšníci chovat uctive k nemeckým turistum a štvalo nás to (pohoršovalo). K nám se tady chovají ješte líp. A pritom platíme v dolarech jako každý jiný.
	V té hospode jsme se také dohodli, že zavoláme dr. Vodovi, který tady žije a v Ceské republice sponzoruje jistý fotbalový klub. Láda Straka, sportovní redaktor Hradeckých novin, od nej získal navštívenku a rád by s ním ješte jednou pohovoril s odstupem casu i místa. Zatímco my hledáme telefonní budku, Láda si vzpomnel, že tu vizitku má pod sklem svého redakcního stolu. Zašli jsme tedy do první velké budovy úradu, na kterou jsme narazili. Je to universitní knihovna. Cernoch, který na zvláštním stojanu ci kresle ve vestibulu leští úredníkum polobotky, nám radí, kde je oddelení telefonních seznamu. Císlo na dr. Vodu jsme našli, s telefonováním jsme si neporadili. Proste to neumíme. Uprímne receno, dobre, že jsme to vzdali. Nevím, kdo z naší výpravy by chtel zrovna držet telefonní sluchátko v prípade, že by to zvedl nekdo ze sekretariátu dr. Vody, a tomu cloveku by mel diplomaticky vysvetlit, že se jedná o schuzku ohledne rozhovoru pro noviny a ten rozhovor, že se má konat nejpozdeji do 10 minut atd. Pryc od toho. Pred budovou je dekorativní plocha se ctyrmi vodotrysky, které tady vlhcí vzduch námestí. Hladina je vysoko asi tak do pul stehen, a protože naše oblecení v Americe je tricko, kratasy a kristusky (tedy pantofle povetšinou z PVC), krátíme si cestu pres námestí rovnou tím hlubokým brouzdalištem, aniž nekdo z nás musí zouvat boty nebo vyhrnovat kalhoty. 
	"Tomu já ríkám dr. Voda!" povídá Petr Frolik a všichni pritakáme. 
	Vodotrysk c. 2, u kterého jsme se cákali nejdýl, prestává stríkat. Budto jsme na neco šlápli nebo stoupli, nebo co? Já nevím. Co nejrychleji mizíme. Z námestí i z mesta. Možná hlídac a videokamery? 		
	Sedmero mokrých stop mizí mezi domy k parkovišti, auto odjíždí, voda se rychle odparuje a po peti minutách už po nás nezbyla v Okla City ani pára.

Clinton
	
	V pul páté odpoledne navštevujeme ze dvou duvodu Clinton. Jednak chceme zvedet, jestli ten název nejak souvisí se svetoznámým saxofonistou, který to v USA dotáhl až na úrad presidenta, jednak chceme Kláre nechat opravit nemocný zub, šestku vlevo nahore. Výsledek? Bill Clinton je odjinud a "Pan doktor tam sice ješte ordinuje," hlásí od telefonu paní hostinská, "ale musíte spechat, protože už bude 5 hodin".
	Místní muž, kterého jsem do problému zasvetil hned ve dverích té hospody, me bere do svého auta, aby mi ukázal cestu k zubari. Jedeme klasickým Cadillacem a houpeme se jako na lodi. Když križujeme asi devátou križovatku, takže už ztrácím orientaci, napadá mi, jestli to není nebezpecné, takhle se oddelit od výpravy a riskovat ztrátu jednoho clena. Vždyt i strategie vojenských námorních sil Spojených státu, po zkušenosti z 2. sv. války u ostrova Quadalcanal, zakazuje americké flotile operovat rozdelene.
	No, ale ten clovek je skutecne boží. Zastavuje u zubare, domlouvá ošetrení, veze me zpet a popisuje záchytné body, podle kterých se budu orientovat, až pojedu s Klárou sám a nacisto. 
	Jsem frajer. Beru Kláru do svého auta a bravurne zvládám prujezd mestem. Povídám Kláre, vlevo je obchodní dum, tady je Modrá restaurace, park, sportovište, áleje stromu, jako bych byl místní rodák. Pak me ramena opet spadla, protože zdravotní sestra telefonovala až na nejakou ústrednu snad do Evropy, kde ji ujistili, že na zuby se tato naše pojištovací karta ne-vzta-hu-je!!
	"Ukaž jim, Kláro, ten zub, at nám poradí, co máme delat, poprípade kolik by to stálo, kdybychom platili z ruky." 
	Za podívání do pusy platíme ihned ted $23,00. Tady je stvrzenka. Opravit zub lze na 3 zákroky v rozmezí nekolika dní. Základní cena bez výhod ciní 300 dolaru.
	Zatímco Klára trpelive vyjednávala se zubní sestrou, já jsem objíždel Clinton a shánel nekoho z domorodcu, kdo by vzal naši Kláru jako svoji rodinu na svoji pojištovací kartu, ale nikoho, kdo by si chtel komplikovat život podvodem, jsem nenašel. Kluci už byli 2x po veceri, když jsem s Klárou po 7. hodine vecer prijel do té hospody. Já jsem mel kafe studené, sodu teplou a kamarády silne nervózní.
	Zdravotní sestra poradila Kláre, že když nemá peníze, tak by mohla také cucat pod tím zubem antibiotika, ale že je težko sežene, když nemá peníze. Toho jsme se chytli. V ruksaku máme penicilín, takže ty velké peníze zacneme utrácet teprve tehdy, až když to opravdu nepomuže.
	Pred námi je dlouhá cesta. Jedeme.
	"It´s a long way to Tiperrary, it´s a long way to go ...(písen)"
	
Muj milý denícku,
opravu zubu si nikdy neplánuj na dovolenou!



Texas							(Stále 12.8.93)

	Somráci jsou na svete všude. Zastavili jsme v nejvetším meste na severu Texasu. Jmenuje se Amarillo. Zastavuji u silnice, pravými koly zajíždím na chodník, at nekomplikuji provoz na hlavní tríde a vystupuji z auta, abych zjistil, kde ted, o pulnoci, mají otevrené kvetinárství. Dva metry za mým autem stojí dva chlapi, jeden z nich má v ruce porádne silnou, metr a pul dlouhou sukovou hul. Významne s ní poklepává do dláždení chodníku, oba chlapi si me berou mezi sebe. Zepredu i zezadu mám jednoho, z boku tu sukovici. Podle znacky na aute si me otipovali. Vidí, že se jedná o burana z New Yorku, a tak si rekli, že ho natáhnou o pár dolaru.
Povídám jim, že Klára, kamarádka, má svátek, a tak že jsem prijel do Texasu pro žlutý ruže. "Žlutý, rozumíš ? Jiná barva me nezajímá!" Byli tak vydešení, že zapomneli, co po mne vlastne chteli. Já byl vydešený víc, ale ty dve vteriny, které jsem získal, mi stacily na to, abych oslovil na chodníku jiné chodce. Už v New Yorku jsem si všiml, že somrák nikdy nedelá dva pokusy. Budto se to podarí napoprvé, nebo jdou od válu.
	U Mc Donaldu mi mexické holky ríkají, že to kvetinárství je hodne mil za nejakými mosty a na úplne jinou stranu, než máme namíreno, ale naštestí mezitím Straka s Ružou našli poblíž hezký záhon presne tech ruží, o které mi šlo. No, tak jsme z nich odštípli dva kusy (at Markéte také není líto) a venovali je devcatum. To se muže jen málokteré devce pochlubit, že dostalo žlutou ruži z Texasu. 
	Vzpomnel jsem si na jeden zážitek. Bylo to v Krnove. Krásné slunecné, trochu mrazivé nedelní dopoledne. Hledám bufet, kde bych se nasnídal. Pozdravilo me na ulici asi ctrnáctileté cikánské devce. Když jsem šel zpet, cekala tam znovu ješte se ctyrmi malými haranty a podávala mi ruži. Nevedel jsem, jestli si ji mám vzít, podekovat a jít. Mel jsem pocit, že se to nehodí, že pekná holka by spíš mela kytky brát. Že by to melo fungovat obrácene. Stál jsem tam proti ní nerozhodne a ona mi ríká: "Vemte si ji, pane Dobeš. Je kradená!"

	Odjíždíme z Amarilla, sedáme do auta. Já ješte mávám na ty dva borce se sukovicí a oni mají radost, že jsem sehnal žluté a také volají Ahoj! Jsou to kámoši. Jedu sám cernou nocí, všichni spí, Klára s penicilínem v puse.
	Premýšlím o Skunkovi, kterého jsem nikdy nepoznal. Lidé na osade u Hradce Králové mi ríkali, že si dopisoval s holkou, která mu odjela do Ameriky. On jí psal anglicky, aby se naucil jazyk a ona jemu odepisovala cesky, aby nezapomnela. K vánocum jí on posílal desky se Smetanou a Dvorákem, ona jemu Kristoffersona a americkou country. Skunk písnicky prekládal a hrál je v léte na osadách u ohnu. Jeho verze se ujaly. 	

				Písen "Dnes je pro mne cerný, nejsmutnejší ráno,
			                              dopis dostal jsem cerne ozdobený, 
			                              nevím ješte, co je tam uvnitr napsáno, 
			                              když ho vidím, oci mám zarosený."

otextoval Skunk takto: "Sedím na džípu nad Clermontem,
				bílou hvezdu US army prikryl prach.
				Já te vidím, mámo, jak voníš slámou,
				jak sklízíš bavlnu tam na farmách."

	Dálnice se sbíhá do jednoho pruhu, jedeme pres stavbu nejakého mostu. Auto skáce po betonových blocích, zleva i zprava se okolo me míhají ocelové výztuže zabudované vertikálne, jako když se pracuje v místech, kde prosakuje voda. Obávám se, že to odru, ale všechna auta jedou také jako by se nechumelilo. Rychlost omezená není. Nakonec vyjíždím z té železobetonové hruzy bez šrámu a posádka už také znovu usíná. Po pravé ruce za mnou svítí svetla v Albuequerque (cti Albíkerkí) a za ranního svítání, což bude brzy, dovezu náklad do Arizony.						
					Mám jen galón nafty a starou rezervu								Láhev rumu a slepicí konzervu									Muj starej Ford je vážne opium dálnice
					Za mnou Albuequerque, prede mnou hranice
										(Skunk)


Arizona /3 milióny obyvatel/  (Brzy ráno, 13. srpna.1993)

	Zastavili jsme na skvelém míste. Jsou tady veliké balvany a pod nimi indiánské boudy. Atrakce pro nás, kterí projíždíme. Koupil jsem si asi tri kurecí stehna, když je to jídlo tak levné, cestovní mapu Ameriky a indiánskou deku, at se nemusím s nikým mackat ve spacáku, až dorazíme do Colorada. Zrovna prijely na parkovište za velkého prachu dva traky. Jeden rídila blondýna podobná té, co zpívala v klubu v Nashville a druhá o pet let starší. Tak jsme udelali s Ružou nejakou fotku a potom jsme tu první ješte potkali u Indiánu a hned se k nám hlásila. Straka s Frolíkem si mezitím koupili ponca a stáli v nich pred krámem. Když šel kolem Pavel Kubát, Straka ríká, "Neumíš pozdravit, mladej ?" Kubáta málem krísili. 
	Mel bych spát, když jsem celou noc jel. Nejde to. Bojím se, abych o neco neprišel. Arizona tady na východe je rovina. Obcas hrb, nízké zvláštní stromy, drobné sukulenty, pcháce a sem tam na horizontu kaktus. Zatím. Je 9:35 a ješte jsme nesehnali nic k pití. V Arizone je asi prohibice. Ke všemu je pátek, trináctého.
	Pred polednem jsme sehnali plechovkové pivo. Otevrel jsem si dve najednou a pak celé odpoledne prospal. Probudil jsem se vecer v kempu KOA v Cedar City.

Potlach 1 (povídka)
Jména nekterých osob i události následujícího príbehu jsou vymyšleny a v málo cem se zakládají na pravde. Bude-li se vám presto zdát, že se z pozadí príbehu zacínají vynorovat známé ksichty, jedná se o podobnost ciste náhodnou.

	"Z toho potlachu asi nic nebude," povídá Venda Soucek v Cedar City u kaderníka, kde jsme se náhodou potkali. "Potlach nebude?" ptá se Bobeš a vyplivuje vlas. "Bude. Ale bez nás," prohodí Venda pres mýdlovou bublinu. "Co žvaníš! To jsi dostal úžeh, nebo co?" vystartoval Straka. "Nedostal jsem úžeh. Mluvil jsem s poradateli. Nechtejí nás tam. Jedu odtamtud. Dozvedeli se, že Ceši si z toho chtejí udelat byznys. Takže sundají most pres jakýsi Bobrí potok a nikdo z nás se nedostane do tábora." V oficíne zavládlo mrzuté ticho. "To jsme pekne namydlený," povídá Pivonka smerem ke kaderníkovi, který se zatím debaty nijak nezúcastnil. Soucek žádá Pitralon a hned je veseleji. "Pánové prijeli z Turecka?" ptá se lazebník lámanou bulharštinou. "Ne, my jsme z Hradce Králové a moje žena pochází z Vysociny," vysvetluje Venca Soucek. 
	S pocitem, jak je svet malej, opouštíme mestecko a míríme na jihozápad.
	Další jobovka týkající se potlachu nás zastihla o dva dny pozdeji na Meteor Crateru. "Copak, potlach nebude?" zašel se zeptat Bobeš hloucku trampu, kterí se mu líbili, protože celý vecer sedeli u ohne a furt na neco vzpomínali. "Bude i nebude", odpovídá zelenác, podle množství domovenek na košili, asi staršina. "To je škoda, že nebude potlach," lituje provokativne Bobeš a je nám jasné, že v duchu kalkuluje s tím, o kolik mu zbude více casu k tomu, aby mohl obrazit všechna kasína v Las Vegas. "Potlach bude, ale bez nás!" pokracuje greenhorn. "Je tady pár lidí z Ceska, kterí si z toho chtejí udelat byznys."
	"Já jsem Venda z Hradce a ta moje pochází z Vysociny," zalamuje palec mladému trampovi Soucek, který se z niceho nic vynoril ze tmy a prisedl do kruhu, aby natocil pár reportáží pro hradecké rádio 100,1 MHz, které ho obulo, címž sponzorovalo nejduležitejší cást cesty po USA, totiž úsek od newyorského hotelu 
YMCA k pujcovne aut, smerem tam.
									(Konec 1. cásti)

Utah	                 			      	     Aug. 14, 1993                                                   
	
Navštívili jsme Zion National Park a ted se vracíme po ceste 89 South. Krajina nevznikla erupcemi, ale ústupem vody po potope a potom erozí. Takže celá ta paráda je proužkovaná a je zvrstvená podle toho, jak opadala voda. 
	"Kluci, koukejte, to už neuvidíte!" ríkám nadšene.
	"Vcera odpoledne jsme tady pul dne projíždeli, když jsi spal po tom pivu," ríká kdosi z výpravy. "Akorát že dnes jedeme v opacném smeru."
	"Tak to jste mne vubec nemeli ríkat," ríkám jim. "Práve ted jsem se s vámi chtel vsadit o 100 dolaru, že jsem tady nikdy nebyl."
	Prijeli jsme na Big Water a koupeme se v prehrade na rece Colorado. Okolo je mesícní krajina z cerveného materiálu. Voda Colorada je zelená jako každá jiná voda, ale dno je cervené, takže když si nabereš ze dna bahno, tak se mužeš tím bahnem natrít do cervena a jít do války proti Navajum. Tak nejak vypadá Kubát. Potápí se, šátrá rukou po dne, lape po dechu a stále nemuže vytáhnout z vody ten správný kámen. Hledá valounek, který by byl akorát tak do dlane, aby byl cervený jako dno jeho posvátné reky, zkrátka aby byl  takový, jako držím v ruce já. Vím, že by si rád vezl domu na památku ten muj, protože druhý takový zrejme není, ale nechci mu ho dávat. Mám radost, když kamarád sportuje.
	Vracíme se dolu, do Arizony a projíždíme mestem Flagstaff. Spát budeme kousek východne, u Meteor Crateru. Je to nejzachovalejší kráter na svete, ale my do nej nejdem, protože vstupenka tam stojí 6 dolaru na osobu, to je 42 dolaru celkem, a to je tolik penez, že bychom za ne vydrželi dva dny jíst.
	Vecer odjíždím do Winslow pro tri kartony plechovek, nejaký pytlík chleba a podobne, protože v kempu nic není, ani tráva. Spí se na cerveném šterku a místní pruvodce zaváží naše auta na stanovište jakousi zvláštní motokárou nebo trakturkem. Tak jsme si ríkali, že tohleto vozítko bychom mohli koupit Komodorovi, jenže nevíme, kdy má narozeniny.
	Tma je tady zoufalá, nikde nesvítí žádné svetlo a témer o sebe zakopáváme. Je hluboká noc. Od severovýchodu na jihozápad se táhne kousek nad námi Mlécná dráha. Tolik miliard hvezd jsem nikdy nikde nevidel. Asi jsme dost vysoko, je tady cistý vzduch a nejsou tady svetla mest. Chvíli koukám pres okno na televizi, kterou tady mají nejací karavanisti a znovu se musím koukat na oblohu. Takhle zblízka jsem hvezdy ješte nikdy nevidel. Jako bych stál mezi nimi. Také jsem chvíli sedel u trampu a nekdy v noci šel spát. Kolik bylo hodin, nikdo neví. Hodinky bychom si museli serizovat casteji než je natahovat. Máme v tech poledníkách zmatek. Napr. do Big Water jsme prijeli dnes odpoledne s hodinovým zpoždením a presto jsme byli na míste vcas.

				15. srpna 1993

	Ráno se sprchujeme a vzdáváme se prohlídky Meteor Crateru. Jedeme okolo Twin Arrows ke Grand Canyonu. Nejvíce me rozesmívá nápis u cesty: "Don´t drink and drive! (Nepij a rid!)" 
	Míríme k Flagstaffu silnicí c. 40 a projíždíme po ní už po ctvrté. Je nedele, obchody jsou zavreny, jíme tedy po hospodách.
	Dopoledne nám úplne došla voda v aute. Tak jsme hodinu nebo dve stáli u servisu. Tam nemeli tu vhodnou soucástku, tak nám dali do nádrže chlazení speciální prášek, který nám zalepí tu netesnost na chladící vetvi, abychom nemuseli dolívat, protože voda nám v posledních dnech stále odnekud kapala.

Grand Canyon

	V poledne navštevujeme Grand Canyon. Všechny atrakce na svete jsou zároven krásné a zároven pitomé. Pitomé tím, že je tam lidí, jak na Václaváku. Koupejí si tam pizzu a jedou zase dva dny domu. Patrím mezi ne.
	Jestliže Arizona je puvodne rovina, nános kalu po potope, a jestliže tvár krajiny zde delají pouze prurvy a propady, pak Grand Canyon je jedna z techto prurev, ovšem ve velkém. Dole tece reka Colorado. 

Dedecek (povídka)
Jména nekterých osob i události následujícího príbehu jsou vymyšleny a v málo cem se zakládají na pravde. Bude-li se vám presto zdát, že se z pozadí príbehu zacínají vynorovat známé ksichty, jedná se o podobnost ciste náhodnou.

	Tak jako Podle cistoty záchoda poznáš kulturu národa, tak i podle vztahu mezi rodici a detmi se dá usuzovat, jaká ta která spolecnost vlastne je. Výchova decek v USA je trochu jiná než u nás. Když clovek sleduje, jak se jejich holátka chovají demokraticky, kolikrát by jim jednu ubalil. Ovšem na druhé strane zase je pravda, že když ti spratci dorostou, umejí svým rodicum vrátit péci, kterou v mládí dostali. Úplne normální je obrázek, kde vidíte, jak jde nekdo na procházku se starým nebo invalidním clovekem.  Ale jak už to tak bývá, nejvetší lekci v tomto smeru dostali Yankeeové od nás.

	Po jedné zvlášte zdlouhavé ceste žíznivou arizonskou pustinou jsme dojeli ke Grand Canyonu. Vystupujeme a rovnáme si znavená tela. Kubát, který mel toho dne službu, si pri vynášení prázdných plechovek všiml, že kolega Vrána z vozu ani nevystoupil, ani nevypadl pod auto. Zustal divne vklínen mezi batohy. Zavolali jsme okamžite lékare. "Pan Vrána nebude asi mrtev, protože pri heslech bourbon a Budweiser se mu nepatrne rozšírily zornice," prohlásil.

	 Prestáváme kopat hrob a stavíme dedecka na nohy. Nekdo ho obouvá, nekdo jiný mu privazuje fotoaparát k telu špagátem, aby mu nespadl do rokle. Ale dedecek moc nespolupracuje a hrabe po všem, co jen trochu pripomíná láhev. Nezlobíme se na nej. Víme, že když dnes pomužeme my jemu, zítra pomuže on nám. A tak mu klidne dovolíme, aby šel s propanbutanovou láhví v ruce na vyhlídkovou terasu. 
	Klára s Markétou ho vedou každá z jedné strany a radí mu, jak jít. "Tri kroky dopredu, opatrne, ták, zastavit!" podarilo se jim zastavit Vránu pred schodem. "Ted zvedni nohu. Ne obe! Jen jednu.. Ták. No vidíš, jaký jsi pašák!" naše komické trio se motá v poledním slunci a my sledujeme asijské a americké turisty, jak láskyplne obdivují starostlivost našich devcat o nemohoucího cloveka. Rozestupují se se pred nimi a ti, co už mají Vránu vyfoceného, uvolnují místa dalším zájemcum. Dedecek se usmívá na všechny lidi stejne oduševnele a nekteré z nich srdecne zdraví. Takto rozjaren dostává novou žízen a zacíná trhat pojistku z probanbutanové láhve. "To je v prdeli!" analyzuje situaci typograf Kubát, když zasycí plyn z pretlakového ventilu, který Vrána zkouší trhat zubama. "To je v prdeli!" pritakáme všichni, protože jak chcete v rychlosti proklickovat mezi stovkou turistu a malých detí? Jak se chcete priblížit k cloveku, který je stredem všeobecného zájmu, a vytrhnout mu z ruky jeho nejmilejší hracku?
	V tu chvíli se Klára pohotove podívala na hodinky a vyhlásila konec vycházky. Zalomila mu ruku za záda a s pomocí Markéty ho dostrkaly k autu. "Jak hluboká ta propast muže být?" ptáme se Frolíka: "Tisíc metru?" Frolda krcí rameny: "No to víc, tak patnáct set," odhaduje náš kávový magnát z Hradce Králové. "To se špatne urcuje."
	"Urcite však není vetší, než  propast mezi námi a Americany," filosofujeme a rychle si fotografujeme dedecka, aby si nekdo z turistu náhodou nemyslel, že k nemu patríme.
								(Konec povídky)


Monument Valley

	Z Grand Canyonu jedeme do Monument Valley. Je to údolí plné monumentálních útvaru, které vznikly tím, že když už vše ostatní kolem erodovalo, ony zustaly stát. Zvedají se do veliké výše a všechny jsou pochopitelne stejne vysoké. Všechny mají vrstevnice, takže puvod stejný jako viz výše. Nekterý z nich vypadá jako dum, jiný jako babicka atd... Je to šílene krásné. Hlína je cervená a v zapadajícím slunci ješte cervenejší. Tam jsme meli sraz s Komodorem.
	Když jsme dorazili na patricnou terasu, vnucovali nám své služby Indiáni. Ukazovali fotografie nevídaných divu prírody v jeskyních, o kterých vedí jen oni. Nabízeli odjezd svým vetším vanem asi tak na dva dny. Meli jsme ale jenom hodinu casu.
	Pet minut po našem príjezdu na údolní terasu zapadlo nad Monument Valley slunce a za deset minut byla noc. Jak je ta zemekoule na jihu širší, než u nás na severu, a že neexistují ty pruniky svetla pres spláclý severní pól, tak tady odpadá i takový ten cas šera, svítání a podobne. Když zapadne slunce, je to jako když nekdo otocí vypínacem a zhasne svetlo. Ptáci zabalí noty a jdou spát. Ráno zase cvakne vypínac a je nový den. Ve dne je horko, v noci je ve vnitrozemí chladno, ve vyšších polohách zima. Jak jednoduché.
	Dohodli jsme se s Komodorem, že si priplatíme peníze a odjedeme do Californie. 

Muj milý denícku,
bomba!!! Chápeš? Konecne to vyšlo!!!

	Ve 21:00 sedáme do auta. Klára delá stewardku a navigátorku. Hlásí dozadu, že vítá na palube Voyageru všechny pasažéry a že jim preje za celou osádku príjemný nocní let do Californie. Pripoutejte se, startujeme! Ze ctyr repráku pouštím písen Six Days of the Road a pedál akcelerátoru mi odjíždí zpod nohy k podlaze vozu. Jedeme!
	V 10 hodin ráno, v pondelí 16. 8. jsme v San Diegu, nejjižnejším míste našeho cestování.


California					16. srpna 1993

	Na parkovištích v Californii jsou tu a tam nápisy, které nás varují pred chrestýši (Rattlesnake), kterí jsou aktivní za letních nocí a tak at nepouštíme deti v noci samotné na záchod.
	Naši "pasažéri" vetšinou sní svuj californský sen a Klára vetšinou kupuje pro me kafe a pro ostatní nejaké limonády, abychom neztráceli zbytecne minuty, zatímco já musím každou chvíli zastavit a koupit dalších 15 galonu benzínu na cestu. 
	Na hranicích Californie "stewardka" vzbudila celou osádku a otevrela láhev sektu na oslavu. Pár metru pred "cárou" na nás volal nejaký "celník" v uniforme, jestli nevezeme do Californie jakékoliv ovoce nebo zeleninu. To se nesmí. Co kdyby jim tam nekdo zatáhl na cizích produktech nejaké parazity? To chápeme a ujištujeme toho dobrého muže, že jsme cistí. To už jsem ale musel popojet autem, aby ho nezasáhl gejzír vína z naší láhve, kterou se Klára sec mohla snažila deaktivovat v klíne, ale už to nešlo. Byla to ta láhev, co jsme dostali v mestecku Prague. Pravé kalifornské víno v pravý okamžik!
	V jednom ze zálivu na pobreží Pacifiku v San Diegu jsme si zaplatili parkování auta a jedno místo na stanování. 	
	Jdeme se koupat. Chceme volno a máme volno. Pak pereme všechno prádlo za celý týden v jedné jediné pracce. Barevná tricka, bílá tricka, ponožky, krátké kalhoty i dlouhé kalhoty, halenky i kalhotky.
	V této verejné prádelne se platí ctvrtákama (25 centu). Do pracky se musejí naházet ctyri, za prášek další tri, sušicka stojí jeden ctvrták na 15 minut. Ale je to vítr, co ty sušicky tady predvádejí. A hlavne, prádlo z toho leze jako vyžehlené. Ženy okolo mne v prádelne si je rovnají na velikých stolech a skládají tak peclive, jako by nekdy byly na vojne v Janovicích nad Úhlavou.
	Nekterí z nás, co se nemohou nabažit slunce, jsou stále na pláži. Kubát se sice také nemuže nabažit, ale spechá ten svuj pocit zatelefonovat domu své žene. Klára mu jde pomáhat, protože to už umí. 
	Já hlídám prádlo, aby v nem neodešel nekdo jiný. Potrebuji si hlavne dopsat deník a na to nemusím sedet nutne v písku a na slunci. (Alespon se tak utešuji, protože nejradeji bych byl opravdu na té pláži, znáte to.)  
	Prichází Klára s Pavlem Kubátem a ješte i další kluci. Jdou jako na zavolanou. Práve zacínám rovnat a skládat prádlo. Kupodivu nic se do sebe navzájem nezapustilo natolik, že bychom nerozeznali, který kus ošacení je cí. Nekteré kusy vypadají dokonce ješte lépe, než když jsme si je vezli do Ameriky.
	Jediný kousek, který tak dobre nevypadá, je Kubát. Ale co se mohlo stát? Vždyt telefonování  jsme si už prece nechali vysvetlit. 

Telefonování v Americe

	Když vytocíte ty jejich "nuly jednicky", paní na druhém konci drátu se vás zeptá, tak jako se ptala i nás, jestli jsme vhodili do prístroje vhodný pocet mincí, který je nutný pro hovor pres oceán a pak chce mít jistotu, že máte další mince pripraveny v ruce, pro prípad, že navázaný hovor bude nejakou chvíli trvat.
	Ríkali jsme té paní, že ano, že vhozeno máme, ale že pro další mince si musíme skocit do auta. Že je proste u sebe nemáme, protože jsme turisté z Ceské republiky a neznáme tak presne ty jejich zvyklosti. Že kdyby mohla být tak laskavá a chvíli pockala, protože kamarád už ty peníze v aute hledá a bude to. Jenomže pak se ten hovor nejakým záhadným zpusobem ztratí. Máme podezrení, že nekdo z nás v telefonní budce zmáckl nedopatrením ten hlavní cudl nebo že se ta paní na nás naštvala.
	Pochopitelne, byl to automat. A my se vykecávali s magnetákem nebo nejakým integrovaným obvodem. 
					     
Muj milý denícku,
	dnes jsme se poprvé dozvonili domu. Ze San Diega v Californii. Tedy my ne, ale Pavel Kubát. Nekterí kluci to na pláži ani nemohli vydržet a šli mu fandit. Ale pak si prišli pro hadry do prádelny dosti rozladení. Kubát nadšene hlásil domu, že bere koupel v Pacifiku a jeho žena mu rekla, že kvuli tomu ji nemusí budit ve tri hodiny v noci. Muj milý denícku, pojd se se mnou vsadit o co chceš, že nikdo z nás už domu volat nebude! 

	Pred vecerem jsme se ješte vykoupali v zálivu, odsprchovali z pokožky sul a nekterí z nás šli pešky do mesta na veceri. Sportovci, kterými jsme byli udiveni už ráno, pokracovali vecerní fází tréninku. Tahleta rekreacní oblast žije sportem podobne jako Central Park v New Yorku. Tady je navíc ješte nekolik golfových hrišt a tak se po celém pobreží dají najít golfové mícky. Každý z nás si už jeden našel a odveze si ho jako památku na nejkrásnejší mesto, jaké jsme doposud videli. Ten muj je od firmy Wilson, má cervený pruh a je na nem napsáno Pro Staff 3. 
	U vecere se bavíme dobre, nejlépe já s Markétou. Nebyli jsme totiž telefonovat. Servírka se mnou flirtuje, porád si myslí, že jsem odnekud z Kuwaitu nebo Íránu, a má radost z toho, že me dovedla tak presne otypovat. Ríkám Markéte, at jí preloží, že do kolika hodin má službu, že bych na ni pockal. Že bychom mohli ve trech výborne pokecat. Ale Markéta se válí po stole smíchy a já mám problémy s jídlem. Dal jsem si k veceri ..."neco" za 7a pul dolaru. Proto si me asi spletli s nejakým naftovým magnátem. Tady nejsou zvyklí tolik utrácet za jídlo. Prinesli mi na jednom talíri velikánský steak, ješte nejak zatavený v sýru a se zeleninovou oblohou, pak další talír, ale spíš mísu hrachové kaše dvou barev atd... (píšu jen o tom, co popsat umím a název si nepamatuji, protože jsem si objednával v jídelním lístku prstem. Je jasné, že když jsem podniku udelal takovou tržbu, mel jsem pivo zdarma  a tancit jsem mohl, s kým jsem chtel. (Markéte pivo nedali, nebot poznali, že jí není dvaadvacet. Nezletilým alkoholické nápoje v USA nepodávají.) Vždyt už i z tech limonád se nám tady válí po stole. Já se snažím co nejvíce toho sníst na míste, abych se pak s tou vecerí nemusel tahat nocním San Diegem v kelímkách po kapsách, ale nejde mi to. A bojím se také, že mi hrachová kaše zacne vytékat z pusy, jestli se Markéta okamžite neprestane smát.      
	Ale nevím, jak jí to mám sdelit, když nemohu otevrít pusu.
	V noci  po veceri  se procházíme nasvícenými parky, kde trysky vody kropí a do rána ješte budou kropit trávníky. Minigolfy ješte fungují a my jdeme na morský breh. Z automatu si bereme cherry colu a premýšlíme o dalších lumpárnách. Já, Petr Frolík, Vláda Ruža, Markéta a ted už dokonce i Pavko Kubát.	
 
Chrestýš (povídka)

	Clovek nemusí procestovat mnoho mest, aby pochopil, že všechny suvenýry na svete jsou založeny na stejném principu. Tak jako v Krkonoších patrí k nejvyhledávanejším teplomer na lyži, v Nashville je to kytara s hodinama, v Little Rocku medved s teplomerem anebo šíp s barometrem v Novém Mexiku. Nevím, kam lidi na ty nápady chodí, že jsou všechny tak stejné.
					          
	Náš kamarád Straka šel dnes brzy spát a my, když se vracíme z vecere, premýšlíme, jakou bychom pro nej pripravili legraci: "Co tak dát mu do spacáku gumového chrestýše? Ale není moc drahý? A kde ho sehnat ted v noci? Jednodušší bude chytit živého a privázat k nemu teplomer. Až ho dedecek uvidí, bude se smát, dorážet na nej prstem a radovat se, že nám neskocil na špek."

	Dobre jsme to vymysleli. Protože gumového chrestýše by se mohl zbytecne vylekat.
								(Konec povídky)

Pedro (povídka)

	Po príjezdu do rekreacní oblasti u pobreží San Diega jsme se posadili na trávník a pozorovali sportovce. Žádní vrcholoví profesionálové. Šedesátiletá paní na kolobežce, invalida s protézou na koleckových bruslích, prodavac limonád na skateboardu. Kolem nás posedávají rodinky a další skupiny lidí. Najednou všichni zacínají volat, že jim je vedro. "Vedro! Vedro!" volají a mávají všelijak rukama. To víme taky a voláme na ne "Vedro by to chtelo! Vedro! Vedro!" a taky máváme rukama jako oni.
	V Informacním centru se dozvídáme, jak jsme hloupí: "Jestli to bylo v 10:30, jak vy ríkáte, tak to nebylo vedro. To tady nastává až okolo poledne. V 10:30 tady behá Pedro. Náš atlet. Pedro! Pedro!"
	"Snad ne ten malý, tlustý mexikánec na krivých nohou?... No, toho jsme tady videli bežet, a co má být?" nechápeme.
	"To je videt, že jste z daleka," zacíná své vyprávení mladá šéfová Info-Centra a nasazuje duležitý oblicej. "Kdo nezná Pedra, nezná San Diego. To je stejné, jako Petr Parlér a Praha, pokud znáte Prahu."
	Prahu známe všichni, nejsme blbí, ale co to mele o nejakém Padlérovi. Kdyby rekla Zátopek, pak ano. Padlér však mohl behat tak akorát za Chrudim. Nebo za Kutnou Horu.
	"Pedro je potomek toho Diega, který se pred mnoha staletími vynoril z more tady v tech místech," jde k oknu, "jak dnes stojí prádelna. A pak zde založil mesto s tou krásnou katedrálou," sází pred nás na pult sedm pohlednic, které druhou rukou okamžite markuje na pokladne.
	"Hmm, hmm," bereme si každý jednu pohlednici, "to je urcite stará historie," pokyvujeme hlavami. "Hmm, hmm, to se muselo stát ješte daleko pred Zátopkem," usuzujeme.
	"No dobre, ale proc tady behá se stopkama?" zajímáme se.
	"U nás se verí tomu, že když se nekomu podarí zopakovat nadprirozený, hrdinský cin, muže pak i on sám vystoupit na nebesa po bok svému uciteli a vzoru, aby se stal nesmrtelným," machruje na nás opet ta krasavice s rovnátky na zubech.
	"On tady také behal, ten starý Diego?" je nám to divné.
	"Ne. Ten bežel jen jednou. A to tehdy, když se vzedmula veliká vlna, která ho hnala pred sebou nekolik minut(!), až vybehl na pahorek, jak máte na nem tu katedrálu po 60-ti centech, kamž ovšem pozor(! - zase ten ukazovák) dobehl úplne suchý. Pouze jednoho z chodidel, vlastne jen paty se mu dotkla voda."
	"Jó, Archiméduv zákon. Ten vám vysvetlím v aute," zvedá Frolík hlavu od pohlednice, kterou práve dopsal. "Známky nemáte?" ptá se Frolda cesky a vyplazuje jazyk, aby mu i ona rozumela.
	"Ano, dobehl sice s jazykem na veste," vyvrací mladá informátorka Frolíkovu námitku, "ale ješte dodnes jeho rekord nikdo nevyrovnal."
	"Tak nám dejte vedet, až se to Pedrovi podarí," vytahuje Straka svoji navštívenku a zatrhává na ní své telefonní císlo do zamestnání. "Jsem tam vždycky tak do ctyr, do pul páté."         
	Odcházíme do kempu a také si ješte chceme udelat pár fotek na památku. U té prádelny, samozrejme. Ale místo toho se stáváme svedky dalšího Pedrova pokusu. "Pedro! Pedro!" ozývá se odkudsi. Vyrážíme ven, obíháme budovu a míríme k závore, kde je nejhustejší špalír. I my voláme "Pedro! Pedro!" pricemž sledujeme, jak jeho zavalitá postava na svých typických nohách beží nahoru k viaduktu.
	"Od té doby, co tam postavili mimoúrovnovou križovatku, to má Pedro špatný," povídá kempný a zavírá závoru, diváci se rozcházejí. "Zrovna predevcírem se mu krásne vydaril start a tam nahore na prechodu pro chodce mu naskocila cervená. To jsou hrozné zmeny tempa na organismus. Kdo to zná, tak sprintuje na míste. Pedro tam rotoval jak cmelák v láhvi pres 30 sekund, ale nevydržel to chodník. Logicky."
	Kempný je muž v duchodovém veku, štíhlý, opálený, strední postavy. Bílé šortky, bílá kšiltovka, nakrátko ostríhané vlasy, jeho oholená tvár pusobí duveryhodne. "Zítra ráno  budou u prechodu instalovat malý ale rychlý eskalátor. Rozumíte, kdyby se Pedro zastavil, vychladly by mu navíc ješte podrážky na Adidaskách."
	"Jakože by mohl nastydnout od nohou?" táže se Kubát.
	"No... To snad ne," nepochopil kempný Kubátuv vtip. V místní hantýrce totiž "nastydnout od nohou" znamená totéž, co "dostat cernou kartu", ci "jít do penálu" nebo "do vecných lovišt", prípadne "odjet na poslední vandr", zkrátka "bejt tuhej".
	Odešli jsme na pláž, vecer do restaurace, a protože v San Diegu mužete potkat sportovce na každém kroku, na Pedra jsme zapomneli. Druhého dne, než jsme odjeli z mesta, tesne po jedenácté hodine zacal vyzvánet telefon na našem parkovišti.
	 "Jak jste me sehnala?" smeje se pobavene Straka do sluchátka. "Cože?" ztuhl. "Kdy?... Pred pulhodinou?" Nechápeme nic. "Eskalátor že se tocil obrácene?" koktá Straka do telefonu. "To jej musel zapojovat nejaký ucen?!" rozhorcuje se. A potom velmi pomalu, jakoby mezi rádky ríká: "Tak Pedro už je tam...," chvíle ticha. "Vedle svého vzoru a ucitele," sundává si z hlavy cepici. Zacíná se rozsvecet i nám. "V Pochodni to vedí?" klade ješte duraz na poslední otázku. "Tak dekuji. Gracias," a zavesil.	
	Láda Straka nám nemusí nic vysvetlovat. Pedro to dokázal. Vystoupil po bok legende. 
	Odjíždíme z mesta a ješte nekolik mil cesty po dálnici slyšíme slábnoucí zvuk zvonu katedrály. Ale není to ten veliký, slavnostní zvon Diego, jak se používá o nedelích a svátcích. Je to umírácek, který klinká pomalu, špatne rezonuje a zní jako vedro: "Ve - dro! Ve - dro!"	
								(Konec povídky)



Muj milý denícku!							17. srpna 1993

	Dnes me chytli policajti. Mel jsem ruce na volantu. Za hloupost. Kubát rídil ze San Diega až do Los Angeles, jenomže pak jsme hledali prístav a byla to dost motanice, tak jsem vzal na chvíli volant, protože Kubát je lepší navigátor, než já. Hledali jsme takovou lod, která by nás pres noc svezla i s autem do San Francisca. Chteli jsme si proste dát voraz a udelat si s Kubátem dovolenou. Jenomže lode prý jedou jenom na Hawai a to je sedmidenní výlet. A potom, když jsme odjíždeli z prístavu s neporízenou, tak jsme opet bloudili. Vojáci nás upozornili, že jsme v US NAVY. To bylo porád ješte v klidu, ale když jsem videl, že už zase jedeme nekam špatne, zastavil jsem, otocil auto proti smeru jízdy pres dve žluté cáry a jel zpet. Nikde nikdo nebyl. Ty prístavy vypadají, jako kdybyste jeli fabrikama, kolejišti a tak. Nechápu to. Behem peti vterin houkacky, modrá bílá, klaksony, tlampac za námi a povely jak ve válce. Nakonec nás pustili. Ale ten zacátek byl proste ..., no jako v Los Angeles.

	Do Hollywoodu jsme nezajíždeli, protože se tam s nikým neznáme. Pred marketem, kde jíme dve kurata a nekolik kil salátu, upadl starší muž na chodník a odvezla ho sanitka. Asi infarkt. Ptáci co kricí na pláži jsou slyšet až sem. Ta pláž je u Santa Moniky, ale ta samoobsluha už možná patrí k sídlišti Beverly Hills. Pred námi je silnice c. 1, která kopíruje pacifické pobreží až nahoru k San Franciscu, kam máme namíreno. Je to ta "pravá kalifornská" silnice, z jedné strany pobrežní hory, z druhé strany oceán. Mnoho mil se táhnou pláže. Pak jsme v horách a je noc. Jedeme dlouho, nikde kemp. Nálada mizerná. Petru Frolíkovi je líto, že míjíme národní parky. Rád by je videl. Kdo ne? Teprve ve dve v noci nacházíme civilizaci. Spíme v Monterey, v parku. Trávník je plný jakýchsi der a my nevíme, jestli v tom nejsou tarantule nebo co, tak jsme nervózní. Celou noc nekdo ruší. Prijíždejí zákazníci do velkého "storu" ci "marketu". Rincí každou hodinu nejaký drátený vozík ze samoobsluhy k autu. Pak pricházejí cistici a zametaci a sberaci a kropici. No, ješte tohle nám scházelo.

Muj milý denícku
dnes jsem také poprvé videl, jak v Los Angeles chodili po chodnících hoši, na zádech meli vysavace a asi v pumeru 10-ti centimetrovou rourou luxovali chodníky.
	
	Brzy ráno sedáme do auta a jedeme na nejbližší pláž, abychom se nasnídali, vycistili zuby a dali se do pucu. Ted práve není moc teplo, od oceánu fouká dokonce vítr. Jdeme po molu, které vybíhá asi sto, stopadesát metru do more. Celý ten drevený most stojí na drevených pilírích, je desne masívní, na konci upevnen do potopené lodi, která je zalitá betonem.
	Na moste jsou rybári. Mají kýbly a plechové nádoby zalité vodou a v nich mají malé rybky jako návnady, ruzné hvezdice, chobotnice, koníky, ale i vetší úlovky. Koukáme na rybolov a rybári mají radost, že je nekdo obdivuje. Dole, sedm metru pod námi se ve studených vlnách koupou mroži nebo tucnáci, já se v tom špatne vyznám. Svými pohyby, zvlášte vzprímenými, pripomínají cloveka. 
	Petr Frolík mezitím uvaril na ctyrech varicích caj a polévku.	

San Francisco!					18. srpna 1993

	San Francisco Bay je asi nejkrásnejší záliv na svete. Samozrejme, svého druhu a pro me. Nevím, co ješte psát. Pred chvílí jsem se v nem koupal. Ted se suším na lavicce, prede mnou je drevený stul, tak píšu. Žena, kterou jsem potkal ve vode u bójky, mela na hlave bílou koupací cepici, cervene namalované rty a protože Amerika je vlastne taková veliká vesnice, všichni se zdraví a usmívají se na sebe, tak i ona se usmála a rekli jsme si ahoj. 
	"Hai!"
	"Hai!" - To je presný záznam rozhovoru, který se odehrál 300 metru od brehu, ve vode Sanfranciského zálivu.
	Spát budeme v China Campu, který funguje jako selfservice. Host vyplní karticku, obálcicku, co jich tam nekolik visí na kastlíku, který je na sloupku zaraženém v zemi, do ní dá dolary a vhodí do schránky. Ústrižek si dá za okno auta a je to hotovo. Stejne se tady platí i parkovište u pláže.
	Strašne jsme se nasmáli, když nám to vysvetloval cernoch v jakési pracovní uniforme, který poblíž hasil buš a práve si odskocil k našemu parkovišti pro nástroje, co mel tady v boude. Nespechal. Mel dost casu, protože buš už shorela a jeho bílý kolega se taky smál a stríkal obcas pri reci vodou z nejaké pumpicky. Tak jsme klábosili a on obcas nekoho postríkal vodou. Pak si ji znovu doplnil a oba, ten cerný i ten bílý s pumpickou, odešli zase zpet ke spáleništi.
	Když jsem pred chvílí vylezl ze zálivu, poprvé jsem se oholil. Poprvé v Americe vubec. Trpel jsem u toho jako pes. Láda Straka má úplne tupý holicí strojek a na záchode je málo svetla. Samozrejme, že mám s sebou elektrický Philips, ale samozrejme v Americe mají úplne jiný typ zásuvek a napetí polovicní a frekvenci 60 Hz, zatímco já jsem zvyklý holit se pri padesáti.
	K veceru jdeme nakoupit proviant a neseme z krámu pytle jídla a pití na stanovište c. 3, které jsme si odpoledne vyhlídli, zaplatili a zabrali svými stany. Netušili jsme, že stejné stanovište má pronajaté i nejaký vlk samotár, chlapík z Colorada. Ukázalo se ovšem hlavne, že ten samoobslužný systém není zase tak stoprocentne dokonalý, jak se zdálo.
	Spacák  neznámého turisty ležel celý den za stromem, proto jsme si ho predtím nevšimli. Ted se divíme, že máme návštevu. Predstavil se nám jako Larry, ríkal "nic se nedeje" a pohostil nás láhví kentuckého bourbonu, kterou jsme práve prinesli z krámu.

Muj milý denícku, 
	ted nemusíš dávat pozor, nebot se nesveruji tobe, ale tomu, kdo te najde, kdyby se s naší výpravou neco stalo.
	Dnes poprvé kolauduji stan, který mi dal kamarád Zdenek z Chodova u Karlových Var (které leží u hlavní cesty do Božícan), a za který nechtel nic, leda pohlednici z Niagary. Stan je to skvelý, lehký, pokovený, ve dvou prstech se dá prenést na jiné místo, kluci cumí, holky žasnou. 
	Ted v noci zacaly obcházet náš tábor jakési potvory se svítícíma ocima. Od našeho stanovište k jinému je to pekných pár minut chuze, takže s pomocí zvencí se nedá pocítat. Stan jsem vlastne vytáhl z auta proto, abych byl lépe chránen. Kdyby me ale prece jen do rána neco sežralo a já nemohl svuj slib ohledne pohlednice z výletu dodržet, chci, aby Zdenek Ždárský vedel, že jsem na nej nezapomnel, ale naopak, v posledních chvílích myslel. 
								       	Dekuji.

Nová metoda (povídka)
Jména nekterých osob i události následujícího príbehu jsou vymyšleny a v málo cem se zakládají na pravde. Bude-li se vám presto zdát, že se z pozadí príbehu zacínají vynorovat známé ksichty, jedná se o podobnost ciste náhodnou.

	Seaton popisuje ve svých instrukcích nekolik metod, jak odrážet útoky šelem, které se stahují behem noci k táborišti. Doporucuje rozdelat ohen a držet u nej hlídku, použít strelnou zbran, plašit zver klacky a voláním "kšááá" nebo si opatrit cvicené psy. 
	Jenže hlídka muže usnout, ohen vám uhasí vítr,  pes se zahledí na Mesíc, zbran se v rozhodující chvíli zasekne.
	Proto, když naše sedmiclenná parta nocovala v opušteném China Campu u Sanfranciského zálivu, rozhodli se Bobeš s Pivonkou, pro zatím sice nevyzkoušenou a nikde nepublikovanou, ale ve své jednoduchosti dokonalou metodu, na kterou sami prišli. Obrátit proti vetrelci jeho vlastní zbran.
						
	Tuto metodu si nyní popíšeme.

	K jejímu použití není potreba naprosto žádných speciálních znalostí nebo vedomostí. Postací zvolit si vhodný geometrický tvar, v našem prípade kruh a podle bežne užívaného vzorce "podíl odmocniny plochy a Ludolfova císla rovná se r," dosadit optimální hodnotu polomeru.
	Zatímco teoretickým predpokladem je, aby r  bylo jakékoli kladné císlo, v tábornické praxi postací, budeme-li si pamatovat, že r nahrazujeme n-násobkem K, kde konstantu K naši prukopníci doporucili obsadit numerickou hodnotou 1,5 - pricemž cinitele n ponechali, at vyjádrí pocet ohrožených osob.	

	Platí pro soustavu SI. Pri použití délkové jednotky 1 Ft platí konstanta K = 5, ale z praktického hlediska doporucujeme vyjádrit ji radeji zlomkem 10 polovin.

	Jak se i tady ukázalo, ty opravdu geniální nápady bývají velmi jednoduché.
						
	Dbáme jen, abychom obvod vzniklého kruhu rádne vyznacili (nejrychlejší je proste jenom klackem vyrýt do zeme kružnici), což je duležité, nebot tato rýha nám vlastne po celou noc bude tvorit hranici našeho teritoria.
	A ted se po kružnici projdeme. Po prvé jen tak nasucho, s nožem nebo s nužkami na živé ploty a každou vetev, haluz a silnejší travinu, která by nám mohla prekážet v pohodlné chuzi peclive odstraníme, ci prihneme a uvážeme k pevnejšímu kmeni tak, aby byla mimo kružnici. Je to duležité proto, že i malá, nepatrná prekážka by nám mohla velice zkomplikovat práci, až tady pujdeme podruhé a budeme kružnici obcurávat.    					
	"Jdem?" zaznelo tiše do noci. "Jdem!"  Povely jsou tiché, ale jasné. Bobeš vyšel po kružnici doprava a zacal znackovat. Rovnež Pivonka se už rozepnul a vydal se levým pulkruhem.
	 U ohne v tábore se mezitím popíjelo, trochu i škádlilo, meli jsme návštevu. Byl tady na trampu americký financník Larry z Colorado Springs. Klára s Markétou mely radost, že si mohou pokonverzovat, Frolík chtel dokonce rozjet nejaké obchody pres kávu. Ale Larryho víc zajímalo pozvat holky do hor na sjezdovky, zatopit v krbu, pustit hudbu. Frolíkova extra káva jen prekážela, když se sahalo pro bourbon. No zkrátka a dobre, Frolda zacal zívat a šel si lehnout do spacáku opodál pod strom. Ani nevybaloval stan.
	Bobeš s Pivonkou porádne nesledovali vývin vecera, byli zaujati svojí novou metodou. Takže ted oba napul naštvane a napul pobavene stojí nad Frolíkovým spacákem, který tu predtím nebyl a nevedí: "Znackovat, ci neznackovat?" Názor se kloní chvíli na tu, chvíli na onu stranu.
	Tu z niceho nic projíždí kolem nich po tecne s holým zadkem Markéta a mizí dole v kroví pod táborem.
	"Co se deje?" spechají Markéte na pomoc oba geometri.
	"Ále," fnuká: "Také se mi chtelo curat, tak jsem šla tam nahoru a ujely mi nohy."
	Nakonec odpadl Larry a zbytek noci už probíhal v klidu. Ješte pred usnutím jsme sice slyšeli, jak nejaká zvírata slídí kolem tábora, ale prímo dovnitr se neodvážila.
	Teprve nad ránem nás probudilo zoufalé zavytí cloveka a my videli v prvních paprscích ranního slunce mezi kmeny stromu tragickou postavu Frolíkovu, kterak v panické hruze nachází asi na tretí pokus úkryt v sousedním stanu. Bylo zle. Hladová smecka nejakých šakalu, nebo co to bylo, vyrazila hodovat k našemu neuklizenému stolu. Zvírata využila nejslabšího místa, tzv. gejtu v naší obrane. Mohutnou ztecí zdolala Froldu i se spacákem a sežrala vše, co se sežrat dalo. 
	Vycítave na sebe pohlédli Pivonka s Bobešem a oba potom na Markétu. Ta však spala a snad se jí i neco hezkého zdálo.
						
	V historii trampingu zatím nebyl popsán prípad, aby zvírata cestou za potravou prebehla pres spícího cloveka, pokud všude kolem byl volný les.
	 Protože tentokrát se tak stalo, máme právo usuzovat, že "Nová metoda zabezpecení tábora proti vetrelcum z rad ríše živocišné" dokonalá je, ale že chyba vznikla nedokonceným znackováním.	

	Vy všichni, až budete mít nápad, jak objevit pro lidstvo nové cesty, jak osídlit Mlécnou dráhu, otocit Golfský proud anebo "treba jen" vrátit tok St. Lowrence River zpátky do Huronského jezera, prosíme vás, nenechte se u toho nikým rozptylovat. I kdyby se kolem vás projíždel na cemkoli.
							(Konec povídky)	
			     

Down Town					19. srpna 1993

	Dopoledne jedeme autem do prístavu Lakapur. Nasedáme na lod, která nás veze na druhou stranu zálivu pod temi nejvetšími mosty na svete, do San Francisca.
Hodiny pak chodíme mestem a je to skvelé. Behem pulhodiny jsem vyfotil dva filmy a nebýt Kubáta, který mi pujcil tretí, nemel bych vyfoceno nic. Také že nemám. Ty hlavní veci prišly když už jsem mel vystrílený tretí zásobník.
	Vidíme skupinu lidí, která demonstruje pred jakousi budovou. Jsou tam televizní kamery, rozhlas, policie atd... 
	Cínskou ctvrtí chodíme nekolikrát tam a zpet a také tam obedváme s Markétou a Klárou nejaké varené veprové kosti, jenže porád musíme vyplivovat rozdrcenou dren. Vybrali jsme si dobré jídlo, porád lepší, než varené slepicí paráty, ale je mi líto toho vepre, kterého zrejme museli zabíjet kladivem, že ho tak rozdrtili. Cínská jídelna v Americe není totéž, co v Praze. Tady je to ta nejlevnejší, nejúspornejší záležitost. Je to víceméne bufác, takže to jídlo tomu odpovídalo. Pak jsem ješte koupil do auta kazetu s písnickou San Francisco Bay Blues, abychom ji mohli pustit, až pojedeme po mostech pres Sanfrancisský záliv. Ty mosty mají délku asi 3 až 7 mil, ten nejdelší je dlouhý 13 mil. Stojí na ocelových lanech natažených z jednoho brehu na druhý.To je neco neuveritelného. Nesnažte se to pochopit.
	Ve meste hrají bluesmani, vlastne on a ona, a já jim házím drobné, protože se mi ta jejich muzika líbí. Mají aparaturu, aby je bylo dobre slyšet, ona hraje baskytaru. Jsou to lidi asi v mém veku, okolo ctyricítky. Proud si vyrábejí agregátem.
	Hned pred prístavem je velký prostor a na nem hraje Orchestr Radia San Francisco. Na ruzných stupíncích, schodištích a fontánách (neco jako vypuštené detské brouzdalište ve velkém) posedávají stovky úredníku a businessmanu v bílých košilích a vázankách, jedí sendvice, pijí coly a kávy ze svých plechovek a kelímku s brcky a poslouchají dobrou muziku. Je poledne, slunce svítí shora. 
	Úplne stranou od jevište si mladý pár hraje s míckem. Mícek je strašne mekký, témer vyfouklý, je líný, pomalý a chcíplý. On ho nakopne botaskou nahoru a nechá si ho spadnout na druhou botu. Pak ho znovu vyhodí a mícek si sedne zpátky na první nohu. Tohle delá stokrát. Mezitím všelijak prekrižuje nohy, otácí se, bere mícek lýtkem, kolenem, loktem, celem, špickou i patou, no predvede toho hodne, než mu spadne na zem. Pak ho zvedne a hodí ho Jí. A Ona to pak udelá 180 krát. A pak znovu On. Cumíme. Doprovází je Orchestr of Radio San Francisco.
	Je slunce, horko, krásne. Jdeme na lod. Príjemný vetrík zesílí, když se lod porádne rozjede. Jdeme s Vládou Ružou na sklenicku do podpalubí, protože na palubách si díky tomu vetru porád musím hlídat klobouk. Pred hodinou ve meste mi ho dvakrát chytali. Dal mi ho Petr Frolík, abych trochu vypadal, když jsme cestovali Arizonou a Utahem. Stál jeden dolar. 
	Cesta lodí trvá 50 minut. Na druhé strane se už nezdržujeme. Jedeme silnicí pres Golden Gate Bridge k jihu, na druhé strane vody to stácíme na východ, levou rukou máváme pevnosti Al Catraz a pouštíme na sebe Erica Claptona s jeho nove nahranou verzí známé písne Blues sanfrancisského zálivu.
	Opouštíme San Francisco, míríme na Sacramento, hlavní mesto Californie a pak dál rovne do Nevady. Zatímco Californie je zeme bohatá, úrodná, zajímave clenitá, má hory i oceán, je zalidnená a vyhledávaná již od dob zlaté horecky, Nevada, která sousedí na východní hranici s Californií je neobydlená nezajímavá poušt, která akorát komplikovala cestu tem, co šli do Californie z tohoto smeru.
	
Nevada						(19.8.93 pozde vecer)
   	
	Na kraji poušte, za hranicemi, kde kalifornské zákony už neplatí, vyrostla dve mesta. Mesta hry, zábavy a vzrušení. Dole na jihu je to Las Vegas, pak široko daleko nikde nic, až úplne na severu je to mesto Reno. Tam nekam vede naše cesta, po které to máme namíreno nevadskou pouští k solným jezerum v Utahu a dál do Colorada. 
	Jedeme dva dny, 1 200 mil v kuse. V noci na 20. srpna projíždíme mestem Reno. Zážitek neskutecný. Neony, reklamy, tisíce barevných svetel, které se mení. Jednou je to reklama na dobrý hotel. Pak se ta svetla nejak presypou a prelijou a my vidíme Médu Bédu, jak jde s košíkem na houby a nachází dobrý úlovek. Pak cas, datum a další reklamy. A už projíždíme kolem jiné tabule a tam beží zase neco jiného a myslíme si, že to prskají gejzíry ohnostroju, ale jsou to porád jen ty neony a reklamy a svetla. Kolik zlatých nugetu z kapes kalifornských zlatokopu to asi muselo stát?
	


Reno (povídka)
 Jména nekterých osob i události následujícího príbehu jsou vymyšleny a v málo cem se zakládají na pravde. Bude-li se vám presto zdát, že se z pozadí príbehu zacínají vynorovat známé ksichty, jedná se o podobnost ciste náhodnou.

	Sedíme v útulné hospudce pri silnici c. 80, která vede ze San Francisca pres Sacramento k hranicím Nevady a dál na východ. Tato osada s krámkem a hospodou je poslední príhodné místo k doplnení zásob na cestu. Pred námi je jakési mesto Reno a pak už jen Nevadská poušt, kterou k ránu vystrídají vojenské prostory a závodní dráhy v oblasti solných jezer poblíž Salt Lake City v Utahu, pokud sebou pekne hodíme a nebudeme se nikde courat.
	Na stole máme naservírovanou pizzu, velkou asi jako kolo našeho auta. Zatímco jíme, Pivonka sleduje jedním okem Bobeše, který sice také jí, ale myšlenkami je docela jinde. Zaujate totiž pozoruje fotografii jakéhosi ozáreného mesta, visící proti nemu na stene.
	Pivonka ví, co vrtá hlavou Bobešovi, který si ješte doma zakoupil nadstandartní zájezd do mesta hazardu, kde chtel prohýrit pár nocí. Ale protože bychom si zajeli z trasy a hlavne, jelo by se tam jen a jen kvuli nemu, nechal se premluvit a Las Vegas obetoval. 
	"Jó, to máš hochu smulu," ríká si v duchu Pivonka. "Las Vegas je dávno za námi."
	Z úvah ho vyrušil rozhovor Bobeše s cernochem asi o tri hlavy vetším, než on: 
	"Las Vegas?"	
	"No, Reno!" odpovídá cernoch, kroutí hlavou a cení bílé zuby, až máme strach, aby nám Bobeše nezakous.
	"Kasíno. Yes?" ocividne ožil Bobeš.
	"Yes," opácil cernoch a obrátil kapsy naruby. Zrejme chtel ukázat, že tam prohrál všechny peníze, vydelané na bavlnové brigáde.
	"Je zle," varuje nás Pivonka: "Pred námi je jakési hrácské doupe zvané Reno a tam neudržíme Bobeše v aute ani párem volu. Alfou i omegou našeho úspechu bude získat jeho sako, kde má všechny své peníze, ale také i ty, které jsme spolecne složili na benzín." 
	To, co Pivonka navrhuje bude sice možné, lec nesmírne namáhavé, nebot Bobeš sako témer nikdy nesundává, ba ani na noc ne. Koupil si ho doma v K-Martu, kam dovážejí americké zboží, aby ve Státech vypadal pokud možno prirozene. Neponechal nic náhode a ješte ctrnáct dní pred odletem si do nej nechal prišít v krejcovském družstvu nekolik tajných kapes, které mu pak museli ješte trikrát znovu a znovu predelávat, aby vše bylo jak má být, zkrátka tip top. Podle toho, jak na nem sako šustilo ve vetru, jsme nabyli dojmu, že tam má zašité i bankovky. V jedné nepríliš tajné kapse tohoto modelu nosil sadu karet, ale nikdo z nás nechápal proc. Když jsme si chteli zahrát, nedovolil se jich ani dotknout. Další záhadou byla jakási kulicka, která mu párkrát vypadla pri oblékání a kterou jsme mu pak vždycky museli pomáhat hledat.
	Po šestém bourbonu, který jsme mu nenápadne vlili do coly, nastala príležitost. Bobeš si položil složené sako vedle sebe na lavici. 	
	Pivonka jde okamžite za Klárou, aby jí dal nepozorovane pár strucných pokynu: "Posad se k jeho saku tak, abys ho mela na dosah ruky. Bobeš bude mít sako na ocích a tak zustane v klidu. Musíš to udelat tak, aby te z niceho nepodezríval. Až bude chtít po nem sáhnout, bud rychlejší než on. Neco si vymysli, treba, že je ti chladno," a šel mu znovu nalít.
	"Jedeme," rozhodl najednou Bobeš, který získal potrebné informace, a dopil sklenici do dna. 
	"Jde do tuhého," ríkáme si, "doufejme, že po té konské dávce bourbonu jízdou v aute usne." 
	"Vezmu ho ješte na záchod, aby nemel záminku nekde vystupovat, protože jak ho znám, tak by to na nej urcite prišlo práve v Reno. A kdybych mel tipovat úplne presne, tak pred vchodem do kasína," ríká Pivonka a odchází s Bobešem vlevo.
	"Máš moje sako, Kláro?" pokrikuje Bobeš, když vychází z hajzlu. Klára funguje stoprocentne.
	V aute se ukázalo, že bourbon mel úcinek zcela opacný, než jsme predpokládali. Venku tma jako v pytli, ale on plný života. Ne a ne usnout. Po chvíli se nad obzorem objevila záre, která veštila prítomnost velkomesta na kraji Nevadské poušte.
	"Takhle zárí jen tri mesta na svete," hýrí bystrovtipem Bobeš a pokracuje: "Las Vegas, Kladno a Reno!!! Vlastne ctyri. Ostrava Kuncice!" poskakuje nadšene na sedadle a rozhazuje rukama. My jeho veselí nesdílíme. Je nám jasné, že tady pomuže jen hrubé násilí. Pivonka na nej hází hrubý svetr a spolecne s Frolíkem mu drží ruce.
	"Sundejte mi z hlavy ten pytel, budu se jenom dívat," vyjednává diplomaticky Bobeš, když pochopil, že proti nám šesti nic nezmuže. Ujištuje nás, že z auta nebude chtít vyskocit, ale víme, co dokáže hrácská vášen, a tak mu svazujeme ruce za záda a posazujeme ho mezi sebe, aby nemohl prorazit hlavou okno a vyskocit za jízdy z vozu, kdyby to na nej prišlo, prestože slíbil co slíbil, a my mu to veríme.
	"A nezalívejte mi uši voskem, chci slyšet tu rajskou hudbu, až budeme projíždet..," vyminuje si ješte nakonec.
	Hudba to byla opravdu rajská: V aute atmosféra jako v prachárne, kolem nás tisíce tekoucích reklam a barevných svetel. Zvenku je slyšet šustení karet a cvrkot ruletových kulicek. Obcas treskne výstrel a ozve se zoufalý výkrik nekoho, kdo nemel štastnou ruku anebo tak dobré kamarády jako Bobeš. On si to ale neuvedomuje, škube pouty a jeho telo ovládá krec. Zdá se mu, že u silnice stojí jeho matka: "Zastavte! Mává na mne! Volá na me jménem! Zastavte! Potrebuje, at jí jdu na pomoc!" Na krku mu nabehly modrofialové žíly. 
	"Píchnete mu morfium!" volá dozadu od volantu Kubát, který ten masakr vidí ve zpetném zrcátku a už se na to nemuže dívat: "Vždyt je to k nevydržení!"
	"Máme tady akorát Dolsin," hlásí Markéta.
	"A bourbon," zlehcuje situaci Straka.
				
	Daleko za mestem, hluboko v poušti rozvazujeme Bobešovi pouta a do cáru Frolíkovy roztrhané košile mu obvazujeme zkrvavená zápestí. Dlanemi obou ovázaných rukou si pridržuje u úst cigaretu a místo toho, aby nám podekoval, je na nás ješte naštvaný: "Stejne jste pitomí," ríká, a vcelku se už ovládá, "stacilo na dve hodinky zastavit, rozumíte? Na blbý dve hodiny! Na stodvacet minut!!! A odjíždeli jsme odtud jako pracháci."
								(Konec povídky)
 

Colorado						20. srpna 1993

	U Denveru jsme chytli prutrž mracen. Auta sjíždejí do odstavných pruhu dálnice, schovávají se pod mosty a my, kterí jsme na déšt zvyklí, jedeme pomalu tou jihozápadní silnicí c. 285 na Bailey. V popisu cesty na 4. celosvetový potlach, který se má konat 21. srpna 1993  stojí psáno toto:

	"Z Denveru po silnici #285 do Grant. V Grant odbocíš doprava na silnici #62 a po ujetí 5,3 mil (8,5 km) se objeví náhorní údolí. Po pravé strane silnice se nalézá camp Burning Bear. Z tohoto místa ujedeš 1,5 míle (2,4 km) a odbocíš doleva na lesní cestu smer Geneva Park. Zustan na této ceste #119 (forest road). Po dvou mílích (3,2 km) zaparkuj na pravé strane cesty. Prejdi potok a následuj trail. Zavede Te na potlachovište S.T.O. Colorado.
	Suchou stezku Vám preje a na videnou se teší S.T.O. Colorado."
					   
	Tato zpráva nebyla urcena nám, ale máme ji v ruce a jsme jasne rozhodnuti. Jedeme pomalu ke Grantu a je nám jasné, že stany v tom dešti nepostavíme. Nocujeme v prekrásném hotýlku Glen Isle v Bailey, Colorado.
	S Americany už se domlouvám celkem dobre, takže když me hledají ostatní, aby vedeli, zda tedy volné pokoje jsou nebo ne, já už obíhám patro s klícky v ruce a kontroluji, zda nám bude ubytování vyhovovat. Chtel jsem ale hlavne cást ceny za hotel dotovat, protože ne všichni byli dost solventní. Já mel prebytek, pocítal jsem s tím, že utratím v Los Angeles za lod, která se nakonec nekonala. Rekl jsem, že hotel je velice levný a zustali jsme tam. Sprchy jsou na chodbe a tak vecer, když sedíme dole, jeden po druhém odcházíme postupne nahoru, abychom se osprchovali.

Hotel Glen - Isle (povídka)    
Jména nekterých osob i události následujícího príbehu jsou vymyšleny a v málo cem se zakládají na pravde. Bude-li se vám presto zdát, že se z pozadí príbehu zacínají vynorovat známé ksichty, jedná se o podobnost ciste náhodnou.

	Do USA jsme sice neprijeli obdivovat vybavení hotelu, ale protože nás pri prujezdu Denverem provázela prutrž a nemeli jsme moc chuti spát nekde v kaluži a nechat si na hlavu padat vetve, vyhledali jsme navecer prístreší.
	Už pri vstupu do recepce jsme si pripadali velice zvláštne, z každého predmetu zde dýchala minulost. A že jich tu bylo k videní! Historický nábytek, makety Indiánu, zbrane Arapahu, ozdoby, nádobí, kultovní predmety, ale i šest vysušených hlav Siouxu, dvou Apacu a jednoho zlatokopa. Dokonce tu meli i skalp Sama Hawkinse, o kterém ani Karel May presne nevedel, kde se nachází. No, hruza. Kdyby hotel Glen-Isle byl v rukou Indiánu, tak jsme z nej okamžite utekli, ale uklidnilo nás, když jsme zjistili, že personál je normální, složený ze studentu - brigádníku na praxi. Samozrejme, že meli ruznobarevné vlasy svázané do ohunku a nekterí nosili v nose kroužek, ale jinak byli úžasne normální. Na nekteré lidi z výpravy pusobila celková atmosféra zprvu velmi depresívne až traumaticky, ne však na Pivonku s Bobešem. Ti prožívali své vlastní trauma, které zacalo mnohem dríve, ješte pred Nashvillem, snad už v New Yorku.
	Prícinou byla Klára, která se totiž chovala tak, že by se snad nebránila tomu, kdyby mezi ní a nekým z mužské cásti Expedice Commodor preskocila jakási jiskricka a zapálila menší plamínek.
	Oba pri hodnocení svých šancí proti šancím ostatních dospeli k názoru, že jediné nebezpecí konkurence pro Pivonku hrozí od Bobeše a pro Bobeše zas naopak od Pivonky. Petr Frolík se totiž celou dobu staral víc o videokameru a baterky do ní, než o devcata a navíc má plnou hlavu starostí o firmu doma. Kubát, ten se zase zamiloval do automobilu, kterým jedeme, a když zrovna nerídí, tak kontroluje podvozek, kola, kapalinu. A Vrána? Chacha! Ten má prece svuj zenit už dávno za sebou.
	Bylo zajímavé sledovat Bobeše s Pivonkou, kterí se chovali jako dvojcata, jako velcí kamarádi, div že se nevodili za ruce. Spolecne chodili na jídlo, koupat se, spát a i v aute byli stále vedle sebe. Bobeš pod záminkou, že Pivonka jako strojvedoucí má nejlépe vycvicený zrak do dálky, si ho vyžadoval coby navigátora. Šlo-li se na nákupy, reciprocne Pivonka vyžadoval prítomnost Bobeše, že se líp domluví s prodavackami. Pokud i Klára samotná projevila nejakou aktivitu v tom smeru, že by je od sebe na chvíli oddelila, našli si jeden nebo druhý, vždycky nejaký duvod, proc to nešlo. Snad i ten s tou bílou holí by musel po pár dnech poznat, že nejsou zase tak velcí kamarádi, jak delají, ale že se vlastne hlídají navzájem.
	Klára nebyla od narození žádná krasavice, ale zájem o její osobu jí ocividne prospíval. Už tretí den ji nevideli jako tuctovou, po týdnu se jim zdála interesantní, mezi desátým a patnáctým dnem atraktivní a s pribývajícím celibátem carokrásnou a okouzlující.
	Jak tak rostla do krásy, zvyšovalo se i jiskrení mezi Pivonkou a Bobešem, až hrozilo nebezpecí, že by mohlo dojít k vznícení malého plamínku, prestože si ani neškrtli.
	Na Glen-Isle, kde mají v patre místnosti jen po jednom lužku, si Klára ukládá veci na pokoji císlo šest. Bobeš s Pivonkou, zcela logicky (ani se nemuseli domlouvat), na císlech pet a sedm. Zrovna když Bobeš na sedmicce poklepem zkoumal tlouštku prepážky mezi jeho a Kláriným pokojem, zacaly padat na petce oštepy ze skríne, to když Pivonka odstrcil almaru a potreboval najít falešné dvere.
	Dole u slavnostní vecere, když Bobeš otevírá láhev sektu, kdo myslíte, že drží tácek se sklenickama? Samozrejme Pivonka. Špunt z láhve vyletel do místnosti dost nebezpecne, kam ani Bobeš sám nechtel, no, a Pivonkovi sklenky poskakují na tácku, taktak že neupadnou. Není divu, oba jsou nervózní jako indiánští psi, ale snaží se to zakrýt. Bobeš sundává ze zdi nejakou podivnou kytaru se strunami z kozích strev, zrejme predchudkyni, ale velice dávnou predchudkyni typu Fender Stratocaster a notuje Indiánskou písen lásky, pricemž se doprovází hudláním smycce z bizoních žíní. Pivonka, který na nic hrát neumí, aby nezustal pozadu, ruší produkci alespon tím, že se snaží být vtipný, ale jeho vtipy nemají ani hlavu ani patu, pointy nikam nevedou a tak celková zábava vypadá dost krecovite.
	"Ty se moc dobre nebavíš," bere Klára za ruku Vránu, který se jako jediný pri mejdanu nahlas neprojevuje. Proc také? Jednak špunt z první láhve sektu se mu neomylne odrazil od lustru rovnou do obliceje a za druhé: duvodne se obával, že i druhá polovina Pivonkových vtipu toho vecera bude na jeho úcet.
	"Není mi moc do zábavy," odpovídá Vrána Kláre a protože svoji ruku zatím k nicemu nepotrebuje, ponechává ji volne ležet tam, kde je.
	"Pozoruji te už pár dní, není ti neco?" ptá se znovu Klára.
	"No, to víš, každý máme prece nekdy nejaké trable, vždyt ty ses také nedávno rozvádela..."
	"Já to mám už za sebou, ale tebe neco trápí stále."
	"Nechci o tom mluvit," snaží se Vrána vystupnovat Klárinu zvedavost na maximum.
	"Ale mne bys to mohl ríci, kdybych slíbila, že to nebudu nikomu vyprávet," premlouvá Klára ocima dedecka. 	Ten se k ní spiklenecky naklání a šeptá jí do ucha, aby ostatní neslyšeli: 
	"Žena mi nerozumí! Pšššt."
	"Cože?!" vytreští oci Klára: "To jsem netušila."
	"To je na delší povídání, ale ne tady," ríká Vrána a bere zbytek láhve šampanského nahoru do patra. Klára se sklenickama cupitá nahoru pred ním.
	Dlouho do rána se pak ješte šeptalo na pokoji císlo šest. Semtam bylo také slyšet Vránu, jak sestupuje dolu po vrzavých schodech pro další láhev a casto také bylo slyšet téci vodu v koupelne, to jak ji chladili. Na petce ani na sedmicce se nedalo usnout a Pivonka ješte nekolikrát do rána rozsypal oštepy.
	Vecer prišel na dost penez, ale jenom Frolík a Kubát a Markéta se za ty prachy opravdu vyspali.
	
	Ráno opet vyšlo slunce, zacíná nový den. Petr Frolík si nabíjí na verande baterky do videokamery, Kubát obchází na parkovišti auto.
	"Kde je Klára?" protahuje se a ješte trochu zívá její mladší sestra Markéta a hází veverce kus housky. Pivonka s Bobešem zbystrí a diví se témer jednohlasne: "Vy jste nespaly spolu?"
	A hned dostávají oba herdu do zad. 
	"S dovolením!" rozkopne Klára lítacky, kterými se težce prodírá Vrána a stehuje do auta dva ruksaky.
	Bobeš s Pivonkou se posadili k rízení auta a vyvážejí výpravu nahoru do hor Colorada.
	"Myslíš, že bychom v poledne mohli být na míste?" odhaduje Pivonka délku trasy.
	"Jó," pritaká Bobeš," a slyšel jsem, že je tam dobrá hospoda. Zvu te na panáka!"
	"Né, já zvu tebe!" a fakt je videt, že i Pivonka to myslí uprímne.
	Škoda, že nemužeme videt, jak si oba dva budou dávat vzájemne prednost u dverí hospody, takže se málem vubec nedostanou dovnitr. Že by snad prece jen nakonec nejaká jiskricka chtela zapálit malý plamének?
									(Konec povídky)


Potlach 2.díl (povídka)
Jména nekterých osob i události následujícího príbehu jsou vymyšleny a v málo cem se zakládají na pravde. Bude-li se vám presto zdát, že se z pozadí príbehu zacínají vynorovat známé ksichty, jedná se o podobnost ciste náhodnou.

	Když jsme se cestou do Californie už pomalu smirovali s tím, že se budeme muset bez potlachu obejít, nastal necekaný zlom u Bobeše, který v živote nerad prohrává. Zacalo to nenápadne. Z jeho slovníku postupne mizela slova jako žetón a krupiér a jejich místa se zaplnovala výrazy kotlík, ohnište apod. Prátelské oslovení vole, krávo vymenil na prechodnou dobu za kamaráde, kamarádko a dokonce si vyznacil barevnými špendlíky do mapky potlachovište místa možných prulomu. Z jeho celkove divného chování nám zacalo být jasné, že se potlachu nevyhneme. Vzhledem k tomu, že jsme nechteli dostat pres držku, zacali jsme mu v malých, stravitelných dávkách, servírovat základy trampské etiky. Že se do ohne nevhazují pytlíky od jídla, že ten pomalovaný klacek se jmenuje totem, a ten že se do ohne neprikládá, ani kdyby v okolí už nebyla ani šiška. V žádném prípade že se do ohne nesmí mocit.
	"Jedeme," oznámil tramp Bobeš, nastartoval vuz a nad ránem prejel hranice státu Colorado. Druhého dne v poledne zastavujeme pod velkým stoupáním, kam by bylo lepší vyjet autem, než táhnout batohy pešky. "Jsme na míste. Už to nemuže být daleko, cítím kour," hlásí Bobeš a vyhazuje nás z auta. "No nazdar!" riká do vetru Pivonka. Ostatní neprotestují vubec. Vybírají z menšího zla. Kdyby rídil Kubát, tak jsme parkovali dole u hlavní cesty a do techto míst bychom se dostali nejdrív za dva dny. At chcem ci nechcem, kdo má volant, ten má moc.
	Ve veliké výšce nad coloradskými horami krouží nejaký dravec. Krome nej a slunce už nic jiného na modré obloze není. Nejvyšší vrcholky na obzoru jsou holé, ale do trí a pul tisíce metru rostou všude kolem vysoké, zdravé sosny a na travnaté pastvine, která se táhne hluboko dolu, do údolí, se pase stádo dobytka. Stoupáme po kamenité ceste, která se opatrne vine tímto krajem a veškeré puvodní nadšení zpusobené nedotcenou prírodou se z nás pomalu vytrácí. Kyslíku ubývá, batohy jsou cím dál težší. Brzy prestáváme vnímat krásu bobrích hrází, švitorení ptáku a neomalenost veverek. Dokonce už také ignorujeme klaksony aut, které na nás troubí, abychom uhnuli z cesty. Kráve, která se odklonila od stáda a prišla si nás prohlédnout, odpovedel na pozdrav jen málokdo.
	Když jsme po hodinovém výšlapu dorazili na horní parkovište, cechoamerictí  trampové nás privítali nadšeným potleskem a obdivným voláním "Bravo! Hallo! a  Very well!" Ženy nás líbaly a objímaly, muži nám podávali ruce a v nich meli koralku.

	Po vrelém prijetí se Klára s Markétou ujaly drobných squawských prací. Ohrívaly jídlo, delaly dríví, stavely stany a my ostatní, ve zbývajícím case do vecera, pozorujeme cvrkot v tábore.
	Dve menší rodiny vytvárejí retez a nosí z aut na vyhlédnuté místo stany, celty, spacáky, krabice a bedny s konzervami, kytaru, sifonové láhve, plata se zákusky, bomby a varice na propan butan, kempové židle, stoly, slunecníky, skládací lužka, agregáty na výrobu elektrického proudu, motorové pily, kanystry s benzínem, naftou, pitnou i kojeneckou vodou, lednicky, lísky s ovocem a zeleninou, kocky, psy, papoušky, unavené kamarády a za nimi beží malá Jeniffer s kleštickami na cukr, které vypadly na parkovišti z cukrenky nekomu, kdo tady stehoval pred nimi.
	"Kde máte Soucka?" ptá se nás Tony Linhart a venuje nám na památku kazetu. Krcíme rameny. "Pripravuje si projev na vecer," vzpomnel si Vrána. "Bude to asi neco vetšího," ríkáme si, nebot jsme na Václavovy projevy svým zpusobem pyšni. "Kdoví kolikátý bude mluvit? - Musíme jít drív! - Škoda, že nám to neprecte už tady, vecer budeme asi špatne slyšet. - Nemuže být tady, hlídá si poradí u mikrofonu, ani nejedl!" diskutujeme jeden pres druhého a nemužeme se už dockat.
	Jdeme pro devcata, bloumáme táborem a pak se z tlampace ozvalo ctyrikrát dlouhé "Fffff, fffff, ..." Oficiální cást byla zahájena. Bežíme na místo. Recníku je mnoho, proslovy dlouhé. Boucek se k mikrofonu vubec neprotlacil a tak jsme o projevy ztratili zájem i my. Z hor na nás zacala sestupovat porádná kosa. Když z pódia zaznel známý evergreen "... vlát bude zas, až mládí cas  opustí nás..," požádal Arnošt Kláru o tanec. Klára je petadvacetiletá ucitelka telocviku z Jablonce, Arnošt petactyricetiletý vysloužilý horník z Bezruce. "Jen aby ti Klára stacila," prská Vrána naštvaný tím, že se nechal tak blbe predbehnout. Za chvíli tancujeme všichni. Je to lepší, než cucat pivo z plechovky, která primrzá k ruce, když chytrák Bobeš nám zakázal vzít si na potlach jakýkoliv jiný alkohol. 
	"To nemáš lepší boty Vašíku?!" dobírá si Pavel Kubát Soucka. "Není to zima, co me trápí," jektá zubama pri tanci Václav a stepuje na rozbredlém bláte v teniskách 100,1 MHz. "To jsme si mohli radeji opékat vurty na Vysocine!" srdecne se smeje majitel tiskárny Kubát.
	Ne všichni se ale dokázali tak príma bavit jako my. Mnozí podlehli atmosfére zhoršujícího se pocasí a odcházeli do stanu, jiní se opili, ti nejnaivnejší cekali v nadeji, že se prece jenom ješte neco bude dít. Ale u ohne nakonec zbyly jenom dve kytary, které se nepotkávaly v rytmu, mesíc se schoval za mraky a do ohne zacalo chcát.
								(Konec povídky)


							21. srpna 1993		
Tábor je ve výšce 10 tis. Ft, což je pres 3 tisíce metru. Na noc si pujcuji ruzné deky a igelity abych prežil. Už vecer po západu slunce se prudce ochladilo a v noci pak prišel mráz. 
	U ohne bylo snad tisíc Cechu z celého sveta, les byl plný stanu. Na pódiu pri ohni  probíhaly souteže v dovednosti, cili hrálo se vetšinou na kytary. Byl tam jeden mikrofon, který to snímal z dálky, slyšet bylo blbe, ale neco jsem zaslechl:




Projev 21. srpna 1993 pri zahájení 4. celosvetového potlachu v Coloradu.
								(autentický prepis)

	Kamarádi a kamarádky, pred petadvaceti lety, když nám rozpustili campy a osady, traily, v zemi, odkud vetšina z nás pochází, odešli jsme a dneska naše ohne plápolají v australské a africké buši, v amerických a kanadských rockies, v lesích Spessartu a Tammusu, švédských fjordech, zkrátka po celé zemekouli. 			
	Scházíme se, vždy po peti letech, na celosvetových potlachách a jako by to bylo potvrzení toho, co ríkali ti pred námi: "Nás nikdo nevyhubí!"
	"Umííí!"
	Letos se scházíme tady u nás v Coloradu na ctvrtém celosvetovém potlachu. Príští potlach bude v Kanade. A žádal bych kamaráda Whippyho, iniciátora a otce této záležitosti mezinárodního významu, aby predal putovní kalumet...

		Meli jsme velikou zásobu plechovek s pivem a ani kapku koralky. Pivo nám mrzlo v rukách. Vláda Ruža me obléká do všeho, co mu zbylo v batohu, jeho hlavní trumf je ponco. 
	Pod montérkami s laclem jsem mel takové ty cerné strecingové kalhoty, elastáky, co mi pujcily holky, ale zima byla šílená. Proti Californii, dost velký hup v teplote. Spát jsme šli co nejpozdeji, abychom se probudili, až bude svítit slunce. Kolega Arnošt z Ostravy nám dal loknout z feldflašky tequilu, kterou koupil v Mexiku. Pak tancil s našimi devcaty, aby je zahrál. Byli jsme moc daleko od ohne, blíž jsme se nedostali. Arnošt je vysoký dva metry a váží 200 kilo. Je mu 45 let, ale tancit umí. Pred léty jezdil s Calábkovou, takže to zná. Ráno ho našli málem mrtvého. To asi z té tequily. Nebo z tance? My, na tom pivu, jsme usínali zmrzlí a nezdrave strízliví.
	Vstával jsem už v 8:00 ráno. Devcata balí svuj stan, spacáky a já jdu s nimi asi dve míle k našemu autu, aby si vzaly zbytek vecí, protože jedou do National Park Yellowstone a vrátí se až 25. srpna ráno. Pak budeme zase cestovat všichni spolecne. 
	Do obeda mi trvalo, než jsem holky vypravil. Ruža s Kubátem šli do hor na vrcholy, Frolík ceká na me, až se vrátím od auta. 
	Uvaril polévku. Jíme. Jít do hor je už pozde. Jdeme k nejakému ohništi. Jsou tam farmári, krajani, michiganský a šerif, chicagský šerif, kytaristi Milon a Pavel Kukla se svým kucharem Krtkem a ejhle, tebe už jsem dlouho nevidel(!), Láda Straka. Zkoušíme hrát na kytary, a protože jsem to už dlouho nedelal, lámou se mi postupne všechny nehty. Naštestí ne moc, dá se to ješte zapilovat a hrát dál. Šerif z Michiganu me bere na strelbu coltem a dává mi na noc další deku, jak on ríká, hadr. Hadr vypadá jako leskymo a dávám si ho na dno stanu místo karimatky, kterou také nemám.
	Dnes jsem se seznámil s Petkem z Chicaga, kterého si všichni pletou se mnou a mne s ním. Je na to téma spousta vtipu. Napríklad jestli jsme meli spolecného tátu. Všichni si nás fotí, ale mne se zdá, že si tolik podobni zase nejsme. Petko je rozhodne vyšší.
	Šerif z Chicaga (na všechny se smeje) porád ríká: "To je prasecinec! Chachacha!" mi dekuje za písnicky a za takovou tu legraci, co jsem delal v minulém režimu. Tak me to teší. V noci jsou - 4oC. Nad ránem vylézám z dek, když musím do lesa a trepu se zimou tak, že me Vláda Ruža pouští do svého vyhrátého spacáku s tím, že jemu zima není a že to v tech hadrách nejakou dobu vydrží. Konecne je mi dobre.
	23. srpna 1993 vstávám až v 10:00 hodin. Jedeme na výlet. Asi 100 mil odsud severne, za National Park Rocky Mountains má být hospoda, kde se hraje country music. My ji ale nakonec nenajdeme, protože dnešní cesta byla príliš dlouhá na to, jak byla príliš krásná, takže jsme na míste až pozde vecer a kluci ve voze už
jsou utahaní jako štenata. Chtejí než poveceret a jet spát.
	Byli jsme v Georgetownu a zamilovali se do nej. Cestou nás totiž kdesi predjíždel Petko z Chicaga a dal nám tip na italskou hospodu v Georgetownu, která prý patrí Cechum. Tak jsme tam byli a dali si opravdovou drštkovou polévku! Petko tam byl se svoji rodinou a s práteli, které jsem znal už od vcerejška. Krásne jim to hrálo a zpívalo u ohne. Petko se svojí ženou Janou a Petr Cáslavský (drívejší The Cardinals) se svojí Jarkou. Dva manželské páry a hodne detí.    
	Když jsem zjistil, že Cáslavák je takový zasloužilý muzikant, dal jsem mu CD "Zpátky do trenek", jediné, co jsem do USA privezl.
	Z Georgetownu odjíždíme po obede, ale než jsme si mestecko prošli, ze všech stran vyfotili, a než jsme také nakoupili blbosti, bylo už stejne 5 nebo 6 hodin. A pred námi tak 50 - 60 mil horskými cestami. Pritom víme, že když ve Skalistých horách zapadne slunce, tak je hotovo.
	Jedeme autem stále výše a výš. Z rozšírené terasy u vozovky (z tzv. view pointu) sledujeme veliké údolí na západní strane pod námi. Nad údolím zajíždí za horizont cervené slunce takovým zpusobem, jako když hodíte do automatu petikorunu. Jsme ve výšce pres 12 000 Ft (nepíšu ani kolik je to metru) a pro jistotu necháváme svítit auto. Opravdu i  tady, v této výšce, vede luxusní silnice. Ovšem luxusní silnice bez sprch, telefonu a Mc Donaldu, zato s takovými srázy a roklemi, že ani není videt do kterých pekel to vede. Hruza se tam naklonit a podívat. Kolem nás tu a tam snehové pole. Stromy rostou tak do trí tisíc, maximálne 3, 5 tisíce metru. Tady jsou už jen skály. 
	Vyvezl nás sem Láda Straka. Nemá sice na Ameriku ridicák ale nemohl už nervove vydržet, jak Kubát vedl auto v serpentinách od cáry k cáre a mel strach, že spadneme. Silnice nemá svodidla. Tak vzal volant sám a jel vážne i bez ridicáku tak, že já, jako fotograf jsem se cítil mnohem klidneji a bezpecneji. Frolíkovi v kamere už zase došly kazety a dojely baterky, tak jenom kouká a snaží si to všechno zapamatovat. 
	Potkali jsme horské kozy, jeleny, bobry, ale já cíhám s fotoaparátem na Chipmunka. Ne ted. Ted je noc a já sedím zase u volantu. Myslím pres den. Je to taková proužkovaná veverka, která okusuje na parkovištích zrcátka a pneumatiky. Chci ji vyfotit pro Mateje, protože tady podle ní natocili seriál Chip a Dale,  a v Americe je tím pádem ta potvora dost populární. Já jsem ji dvakrát pristihnul, jak se zabydlela pod blatníkem našeho auta, ale nikdy jsem nestíhal fotit.
	Country hospodu jsme nenašli ani náhodou, jako parta jsme byli dost maloverní, a tak jsme tedy vzali za vdek diskotékou. Povecereli jsme jednotne Fisch & Chips, Kubát dostal chut na lahvicku vína, já na dve kávy.
	Do tábora jsme prijeli ve tri v noci a hodinu jsme pak ješte hledali stany. Naštestí se nikdo nepolámal ani nezabil. Na šrámy jsme zvyklí.

	24. srpna 1993 je krásné dopoledne. Stehujeme. Petko, muj nový bratr, se vrací s rodinou a práteli domu do Chicaga. Naše parta se stehuje pouze o nekolik set feetu (stop) níž, a o nekolik mil blíže k civilizaci, na okraj osady Grant.
	Sami balíme, ale hlavne Americanum pomáháme balit stany, protože jsou s detmi, a tudíž tech vecí mají víc. Dlužno podotknout, že v této nadmorské výšce každá práce unaví trojnásob. Není tady dost kyslíku. Hodíte-li si na záda ruksak, okamžite vám na rukách i na krku nabehnou modré žíly, pri zpevu i pri reci vás to vysušuje, když sníte tri lžíce polévky, musíte se vydýchat, abyste mohli pokracovat v jídle, když otevrete plechovku piva, musíte znát fígl "know how", aby vám nebouchla v ruce, címž byste zbytecne prišli o obsah, protože tyto výrobky jsou plneny dole, pod jiným tlakem, než je tady.
	Loucíme se s Americany, za naše služby nám nechávají cást proviantu, co jim zbyl: krabici dobrého bílého vína, konzervu slepicí polévky i se slepicí, Petr Frolík jim bere stan, který je jejich devcatum už malý, takže se Petkova žena Jana rozhodla dát ho pryc a nestihla ríct, že si jen doplatí za vetší. Hlavne ale já si pujcuji od Petka spacák, sleeping bag US Army Mountains. Dnes budu spát jako král. Pražáci, kterí odjíždejí na Niagaru a domu o neco dríve než my, mne také nabízejí spacák, mohl bych jim ho v Cesku vrátit, ale nechci riskovat, že se zase nekde na letišti ztratí. Petkovi ho vrátím pozítrí v Chicagu, stejne jedeme kolem. Máme od nej pozvání na steak, na vyprání a na osprchování. Bude nás sedm. Nevím, jak to chtejí zvládnout. Každopádne dekujeme za pozvání.
	
Grant
	
	Prestehovali jsme se dolu, je krásné odpoledne, 3OoC. Koupu se v horské bystrine, body šampon a plavky. Pak si sundávám i ty a hledím se porádne vykoupat. Vždyt je to tady samota, a tech pár stanu, co nás tady je... Ostatní to delají také tak. Nekdo pere, nekdo se koupe.
	O pul šesté PM zašlo slunce za horu (nikoliv za obzor) a já už si neberu plavky, nýbrž se strojím rovnou do kalhot, bot, košile a saka. Behem nekolika minut premýšlím i o svetru. Najedli jsme se, bude 6:00 a jdeme se s Vládou Ružou projít na náves. Je to pár stavení u hlavní cesty. Nevíme, co je za den. My si deláme nedeli. Procházíme se po silnici, chvíli jdeme na západ k Fair Play, ale jelikož už nejsme ve stínu té hory, pekelne nám svítí do ocí slunce. Sundávám si znovu sako a obracíme se zase na východ, k Denveru. Chceme si cestu do hospody prodloužit.
	Vevnitr si objednávám kafe a cigarety. Kafe voní, pan majitel mi nabízí z cerstve otevrené krabicky Marlborku a pripaluje. 
Domnívám se, že jde o omyl: 	
	"Nechtel jsem si prece cigaretu vysomrovat nebo pujcit." 
	"Jsou tvoje," uklidnuje me pan hospodský, a já se propadám do zeme, jaký jsem to vul.
	Tahle obcerstvovna se na vecer zavírá a my jsme prešli do hospody U Ala, popíjíme pívo, které se tady normálne roznáší ve džbánu, ale dnes už skoro všichni odjeli, tak sedíme prímo u barového pultu a Al se venuje jen nám.
			
						
Muj milý denícku,					25. srpna. 1993
	to máš furt neco. Tak napríklad dnes je už od rána streda.


	Dnes ráno prijela devcata z Yellowstone a tak zase všichni pohromade jedeme a jedeme. Ted zrovna jsem se polil kávou, až tak byla horká, a je to jediný vetší zážitek toho dne. Krajina je nudná, rovná, travnatá. Nejnudnejší stát je asi Nebraska.
	V tech horách, kde jsme byli, jsme si krome strídání horka a zimy všimli ješte jedné veci. Jak je tam tak rídký vzduch, že i auto špatne jede. Automat neudrží porádne rychlost a jezdili jsme spíš "nohou".
	Když se mi v tom mrazu podarilo usnout, mel jsem zvláštní sny o tom, že se mi nedostává kyslík. I ve spánku jsem funel. Jel jsem ve snu autem a porád jsem serizoval na palubní desce vetrání, aby šlo do obliceje více vzduchu, ale nešlo to a nešlo. Pletly se mi ty ovládací knoflíky a dusil jsem se, což me probouzelo.
	Nevadí, zdrímnu si ted odpoledne, protože vecer pojedu. Není co nového videt, budu si šetrit oci na noc. Snedl jsem Chocolate Cookies, zapil hot cofee a do ruksaku vrazil zubní pastu Colgate, kterou jsem si také koupil u benzínové pumpy. Stála $1,49. Jako doma.
	V 18:30 jsme po veceri. V Nebrasce je to jako v Evrope. Každých 30 - 40 mil odpocívadlo, záchody, voda, stoly, dokonce i grily na drevené uhlí. Tráva vždy pres noc peclive zkropená (jinak by nebyla zelená) a zastrižená.
	Dálnice v celých USA jsou prehledne oznaceny nejenom císlem silnice (ted je to c. 80), ale také smer East, West, North nebo South. Krome prístavu v LA jsme zatím nikde nezabloudili. A to jsme tu nikdy predtím nebyli.

Chicago, Illinois					26. srpna 1993

	V koupelne tece voda proudem, pracka a za chvíli i sušicka jedou naplno. Petko a Jana zorganizovali na odpoledne mejdan. Dum na Midway Drive jsme našli snadno. Tri princezny, které šly práve do školy, nám vysvetlily cestu cesky. Tretí dum za hrištem. Byly to Míša, Rianna a Kristina. Petkovy dcery. Znali jsme se už z potlachu. Do obeda budu spát, celou noc jsme jeli. Lehám si na gauc. Klára s Markétou pomáhají paní domu pripravovat piknik. Krájejí maso, zeleninu, smaží, varí, dusí, táhnou po schodech krabice s nápoji. Nijak me to neruší. Naopak, lehká fyzická práce muj spánek podporuje.
	"Poledne!" budí me kdosi. Strašne to uteklo. Jedeme do Down Town k Michigan Lake. Nejnebezpecnejší jezero široko daleko. Když prijde boure, najdou vyhozené lode až na hlavní silnici. A ta je od jezera pres park. V husté dopravní špicce (3:00 PM) se nám zacíná prehrívat auto. Musíme do nejbližšího servisu Chrysler - Dodge. Volalo se do New Yorku, oprava by trvala tri dny, tolik casu nemáme. Premýšlíme takto: za jízdy se neprehrívá a do žádných stredu mesta v dopravní špicce nepojedeme. Když, tak urcite ne v nejvetším horku. Máme namíreno už jenom na Niagaru, což je mestecko malé a do New Yorku, který známe. Tam se doprava neucpala, ani když jsme pred mesícem vyjeli my. Bude to OK. Došlo nám také, a nechteli jsme to rozmazávat, že kouzelný prášek, co nám nasypal chlapík do chladice, aby z auta neteklo, a nic za to nechtel (ani dát svoji adresu, že bychom mu treba nechali zahrát v "Zákrute"), že nám ho vlastne zalepil a pul chladice tak vyradil z funkce. Ale projeli jsme se už od té doby, myslím, že i Skalistými horami.
	Auto zchladlo, jedeme domu, mimo centrum, na mejdan.
	Dum byl plný lidí, když jsme se vrátili. Prišel Eda, chicagský šerif, Pavel s Milonem, -dva ceští kytaristi, kterí u nej v techto dnech bydleli a nekde tam hráli svuj koncert, jejich kuchar a kronikár Krtek. Prišel Petr Cáslavský s Jarkou a babicky a dedeckové a známí a známí jejich známých. Rianna me vodila po zahrade, ukazovala mi drevenou chaloupku, co jim postavil táta a vedli jsme s ní a s jejími sestrami veliké reci o rodine, o jejich otci, o mých detech, ale na zahrade se nedalo dlouho vydržet, protože v Chicagu je moc horko a moc vlhko.
	Návštevy se realizují ponejvíce v basementech. Jsou to obytné sklepy. Je tam vše, co v prízemí: Kuchyn, obývák, ložnice, záchody, bar. Basement je zdený a klimatizovaný. Když prijde hurikán a odnese drevený dum, basement zustává nepoškozen. Není potreba prerušovat vecírek. Poslední hurikán preletel, když jsme byli na potlachu, ale ne zde, kousek od Chicaga. Telefonovala to Jane její kamarádka. Jana z toho byla nervózní.
	Vecírek skoncil v 10:00 PM. Všichni jsme vyšli pred dum a v naprosté tme jsme se bez recí seradili na schodech. Pak ze tmy pred námi dvakrát blesknul fotoaparát. Fotka na památku byla porízena. Loucení netrvalo víc, než 5 minut. Rekli jsme si: "Jedem," a jeli jsme. Následovala celá noc jízdy a pul dne k tomu, do Niagara Falls.
	
H2O, jak ji neznáte				27. srpna 1993
           
	Když jsme prijeli dnes ráno do Buffala
	A nebe bylo modrý jako Bols
	Pred námi volnej den a v aute hudba hrála
	Tak jsme to natáhli až k Niagara Falls
					
	Do Niagara Falls jsme dorazili v poledne. Predtím dopoledne jsme jen tak kroužili kolem Buffala a koupili pár suvenýru domu. Kupovali jsme obezretne, abychom nedopadli jako Láda Straka v Georgetownu: Jak již bylo receno, toto mestecko na úpatí Rocky Mountains v Coloradu nám ucarovalo a všichni jsme tam chteli nechat nejaké peníze. V jednom krámku, kde si Vláda Ruža zkoušel kožešinové cepice s mývalími ocasy, já jsem vybíral mezi mnoha asi pulkilovými krabicemi s osivem. Na každé z nich byl jiný obrázek a v každé byl také jiný obsah. Vybral jsem nakonec Wild Flowers. Láda Straka se hned zajímal, co že to kupuji. Vysvetlil jsem mu filosofii svého dárku pro tchýni: "Bude mít radost z takové krásné krabice, když ji dostane. Príští rok na jare, až bude smes divoce rostoucích kvetin Colorada zasívat, bude mít radost znovu. Nakonec, vlastne odtedka až za rok, nastane ten hlavní smysl dárku, kdy jí to všechno nejak zvláštne vykvete a ona se bude radovat potretí." 
	Láda stál u pultu. Zrejme se mu krabice zdála príliš velká, možná tchýni už tolik nemiluje, všiml si, že na pultu leží nekolik malých papírových pytlíku a na každém z nich byla namalovaná nejaká kvetina, kterou jsme neznali. Vzal jeden pytlík, zatrepal jako když si chce osladit kafe, v pytlíku to zašustilo. "To je dobrý nápad, Pavle," rekl a koupil si první tri pytlíky zprava. Když v Nebrasce neco hledal na dne báglu a postupne vyndával hadry Vládovi Ružovi na klín, i Petr Frolík zezadu si všiml, že tady nekdo voní jako stará svine. Láda Straka se tváril celkem neutrálne. Prece ví, že by si prádlo nevonel. A když, tak urcite ne tak šíleným zpusobem. Není blbý. 
	Jelo se dál a nevím už kdo z posádky mu ríká: "A proc si dáváš mezi prádlo tu vuni do hajzlu?" Láda se na me podíval velmi zklamaným pohledem, až mi ho prišlo líto. Ale co jsem mel delat? "Pochop," ríkám, "že ty hlavní radosti prijdou teprve doma."
	Kdy jsme vlastne prijeli do Niagara Falls? V poledne.
	Ve Visitor Centru nám dali mapu a ukázali na ní cestu k našemu hotelu Holiday Inn. S Vládou Ružou jdeme okamžite do hospody a daváme si dve malá piva. Každý. 
	Kubát nám tam prinesl tanecní porádek. Ubytoval nás ve dvou ctyrlužkových pokojích. Na c. 215 bude Straka, Frolík, Ruža a já, na 214 naproti budou ostatní.
	Teprve po obcerstvení jdeme vyvézt bágly nahoru. Jdu se na dve hodiny prospat, pak se sprchuji a natírám poranená místa na tele modrou genciánkou, protože už je to nesnesitelné. Nekde jsem se poranil o jedovatý brectan (chytil jsem Poison ivy) a ted už to po tele putuje samo. Jak se tak clovek škrábe, roznáší si to sám. Má to také Klára, trochu Markéta, ale kluci asi ne. Aspon to nedali najevo. Mohli to být samozrejme také komári nebo blechy, ale ta možnost je malá. Nikdo z nás si nepamatuje, že by ho neco kouslo nebo píchlo. Srážku s trním známe všichni.  U Mississippi, v campu u Sanfranciského zálivu atd...
	V pul páté jdeme k vodopádum. Obrovské masy vody se prelévají širokým recištem z horního jezera Lake Erie do dolního Ontarijského jezera. A v puli cesty mezi obema jezery je výškový zlom. Voda musí padat do veliké hloubky, aby se dostala dál, k dolnímu jezeru. Tím se také skvele okyslicuje, což je myslím dobré pro život ve vode. Pro ryby vubec a pro lososy zvlášte. 

NIAGARA  (povídka)  
Jména nekterých osob jsou vymyšlena. Bude-li se vám presto zdát, že se z pozadí príbehu zacínají vynorovat známé ksichty, jedná se o podobnost ciste náhodnou.

	 Dej následujícího príbehu se odehrává na hranici mezi Spojenými státy americkými a Kanadou, v mestecku Niagara Falls na americké strane, která pripomíná spíš vesnici, v porovnání s mestem stejného jména Niagara Falls, které vyrostlo na druhé strane, v Kanade. Spojené státy mají sice Niagaru, ale je jim to houby platné, protože nejhezcí pohled na padající vody je, nic naplat, z Kanady. Na druhou stranu vede most s hranicním prechodem do kanadského Niagara Falls, kde je plno hotelu, restaurací, baru a vyhlídkových teras postavených za prachy Americanu, kterí se odtamtud jezdí na Niagaru podívat. 
	Presne tam, na druhou stranu, mají namíreno i Pivonka s Bobešem, Klára s Markétou i F. Rohlík s videokamerou 8mm. Nejdríve si ale užívají atrakcí na americkém brehu. Bobeš se baví tím, že krade zábery jiným fotografum. Když si nekdo postaví a naaranžuje líbající se novomanžele, tak než stihne upravit neveste kytku a závoj, cvakne zezadu Bobešuv aparát a fotí si pobláznenou dvojici i s fotografem.
	Pivonka s F. Rohlíkem a Markétou jedou zase výtahem do díry v zemi a vylézají pod vodopádem. Dostávají žluté pláštenky a jdou po železných konstrukcích s drevenými podlážkami až tam, kde se voda odráží od skal, šumí, pení a stríká, ale nezabíjí. Pod prímým proudem padající vody by tak titerná stvorení, jako jsou clovek, kun nebo slon, stát nemohli. Ale už ten pocit, že hlavní proud padá metr od nich, je fantastický. Pivonka, F. Rohlík i Markéta vystupují ze svých pláštenek a vystavují prsa i tváre padající a odrážející se vode, která z nich udelala vodníky okamžite.
	"Dobrá, ale než pujdeme na sklenicku pres most do Kanady, zajdete se prevléknout do suchého," radí vodníkum Bobeš, který hlídal na brehu videokameru. F. Rohlík na to odpovedel, že nepotrebuje, protože hadry budou za chvíli suché.
	"Tak jdi aspon ty, Markéto," posílá ségru na hotel Klára, která zase hlídala jejich peníze a doklady, aby se nenamocily.              
	"Dobrá, jdu taky," pridává se Pivonka k Markéte, nebot ví, že samotné se jí na hotel nechce a jako žádná mladá holka, ani ona si neuvedomuje, že v sázce je také její zdraví a rodina v budoucnu, až se vdá a jednou bude chtít mít deti.
	Tak se stalo, že u vodopádu zustali F. Rohlík s videokamerou, Bobeš s Klárou a ta s penezi. Fotoaparát a další zbytecnosti jako jsou napr. cestovní pasy, nesou Pivonka s Markétou na hotel, pricemž z hotelu mají za úkol prinést velikou konzervu šunky, která jim zbyla, tuším ješte z Coloradského potlachu. Domu ji prece nepovezou. Domluva znela: 
	" Tady nekde v tech místech, až prijdete, tak prijdete, budeme cekat, nikam nejdem," to ríkali Bobeš, Klára a F. Rohlík, když si sedali pod stromy na lavicku. Kolem nich plno veverek, zamilovaných lidí, detí a tak.
	"Ale ne, at se nám nekam ztratíte," to zase ríkal Pivonka než odešel s Markétou smer hotel.
	Když už se cekání zdálo F. Rohlíkovi príliš dlouhé, šel obcházet brehy s videokamerou. "Našel jsem perfektní místo, úplne u vody. Pojdte, ukáži vám to," volá na Bobeše s Klárou, kterí ho následují pres nejaké zábradlí na úplne nejkrajnejší skálu k tomu vodopádu. Házejí do proudu jakási drívka a kytku, co tam divoce rostla a F. Rohlík si je natácí na kameru a zacíná rvát do hukotu vody písen "Na brehu Niagary" a Klára s Bobešem se pridávají na refrén a pak ješte zaslechli píštalku a jakési povely. Jsou zatceni, naloženi do auta a odvezeni. Pasy nemají, rec pro jistotu neovládají, protože kdo rec ovládá, musí podepsat protokoly a budto platit a nebo jít sedet. Tri dny pred odletem do Evropy nemá na pokutu nikdo z nich. U výslechu stále opakují jenom název hotelu, že ceká sestra a kamarádi a turistická skupina z Ceskoslovenska. I to málo ríkají spíše cesky než anglicky a slibují si od toho, že se jim nic mnoho nestane, a že je možná ti policajti pustí dríve, když jsou cizinci.Pak se u F. Rohlíka pri osobní prohlídce našel kvalitní lovecký nuž, ne turistický ale lovecký, což jednoznacne preklopilo pomer sil asi sto ku jedné na stranu policajtu. Jejich šéf seradil na stul troje pouta.
	Mezitím se už Markéta prevlékla do suchého a rozhlíží se beznadejne na všechny strany.
	"Jak seš starej, tak seš blbej!" nadává si Pivonka vduchu, když už potretí míjí místo, kde mel s Bobešem sraz. "Tak proto on me posílal prevléknout. Ted vyrazil s Klárou nekam do baru a já tu zustal s Markétou, kterou pri jejím veku pustí tak akorát do cukrárny. Nejlepší na tom je, že mají všechny naše peníze u sebe. To se mi ta prohlídka vodopádu pekne vyplatila. Ted budu behat po parku se znudenou dorostenkou, který bych klidne mohl delat fotra." Tohle vše se honí Pivonkovi hlavou. A hlavne je mu divné, že Bobeš s sebou vlece F. Rohlíka. "To jsem zvedav, kam ho pošle s tou kamerou, režisér!" dotahuje dál své úvahy vzteky rudý Pivonka. "Už ho vidím, jak mu nechá snímat pomalicku Niagaru tam i zpátky, tááák, pomalicku, nespechat... Až se ten vul otocí, bude Bobeš s Klárou dávno nekde za vetrem."
	Zatímco se naše dvojice prohání po sluncem rozpálených cestách, Bobeš, F. Rohlík a Klára sedí v chládku. Policajti se radí, co se zadrženými, a Bobeš baví Kláru tím, že jí povídá neco cesky, aby náhodou nezacala reagovat na to, co uslyší. Bobeš ví, že Klára doma vyucuje anglický jazyk, ale neví, jestli dovede také tak dobre lhát. (Pozor Jiríku, abys neprelil!) Klára ríká, že neví, co bude delat, až je policajti rozdelí a Bobeš zase mluví o tom, že až je za pár let pustí, meli by je vysadit na tom míste, kde je sebrali, a že si potom na tu sklenku urcite ješte zajdou, protože za práci v lomu se dá ve Spojených státech vydelat dost penez.
	Tou dobou si chladí Pivonka oteklé nohy v kašne.
	"Nesníme, Markéto, aspon pulku ze šunky, co jim nesem?", navrhuje on.
	"Sníme ji celou!" rozhoduje ona, protože s nastávajícím soumrakem a únavou ztrácí i ona víru v dobrou povahu své sestry Kláry.
	Po jídle dostávají žízen, tak jdou do hospody, kde u výcepu není ani noha. Markéta cepuje do dvou kelímku Coca colu a oba dva nepozorovane mizí v terénu.
	"Ani mi ta cola nechutná, Markéto," ríká Pivonka, když vyhazuje kelímek vycucaný brckem do poslední kapky. "Víš, co by to bylo, kdyby nás privedli na hotel policajti? Také by te mohli vyhodit ze školy."
	"Myslíš, že me mohou zjistit?" táže se zkušeného Pivonky k smrti vydešená Markéta. "Nechala jsem na pípe otisky prstu."
	"Ty jsem setrel kapesníkem," prohodil ten s oteklýma nohama.		
	Nebyli to Markéta s Pivonkou, koho na hotel policisti privedli.
	Když vecer na pokoji 215 popíjeli Straka s Kubátem z kelímku na zuby bourbon, otevrely se dvere z chodby a dovnitr vstoupil s rukama nad hlavou vynervovaný F. Rohlík. Rozkrocen mezi dvermi zaujmul pozici šerifuv pomocník v plné zbroji. Oba meli za úkol privézt z hotelu naše cestovní doklady, pasy se vstupními vízy do USA. Straka zapomnel, že má nalito v kelímku a musel si okamžite loknout prímo z pulgalónového zdroje, aby se mu rozjasnil zrak, nebot stále nejak nemohl uverit svým ocím. Otrel hrdlo láhve a podával jej F. Rohlíkovi. Ten se otocil ke dverím a pohledem se zeptal policajta, zda se muže napít. Strážci zákona a exekutori jsou v Americe zvyklí plnit poslední prání svých zákazníku, a tak i tento ozbrojenec s lehkým mrknutím prikývl. F. Rohlík, s jednou rukou vysoko vztycenou nad hlavou a s druhou rukou zalomenou nad hlavou, vpravil do sebe dávku bourbonu a nabídl také policajtovi. Ten však tentokrát již neprikývl a dožadoval se zrychlení akce.
	Mezitím Markéta vyprávela cestou na hotel otrávenému Pivonkovi o tom, jaké bylo vysvedcení, jak jí vypadly mlécné zuby, jak jsou kluci pitomí a jak ji rodice nechápou.
	Na policejní stanici zatím ješte panoval des.	
	"Gulag!!!" zakricel šerif a uderil jednemi z ocelových pout do horní desky stolu.
	Srdécka Kláre i Bobešovi poskocila radostí, když uslyšeli rec tolik jim blízkou, ba témer materskou a oba dva se zacali na vzteklého strážce porádku srdecne a mile usmívat.
	Když se F. Rohlík s doprovodem vrátili na policejní stanici, probírali už Bobeš se šerifem a Klárou slova "stolicnaja, Gorbacov a chorošó", a nálada byla celkem výborná, jak jen výborná muže na policejní stanici být. Po zbežné kontrole dokladu byly všem trem vráceny zabavené osobní veci a po slavnostní prísaze, složené ve trech jazycích najednou, že je "ne nádo zpívat na brehu Niagary the song Na brehu Niagary, potomu što éto very dangerous," odvezli Bobeše, F. Rohlíka i Kláru, za skrípání brzd policejního vozu, pred hotel Holiday Inn, kde si podávali s policajtem navzájem ruce, objímali se a volali za odjíždejícím autem "nice to meet you, družba a danke schön!"
			       					(Konec povídky)


	Za hodinku jsme pak sedeli v nejakém baru a pripili jsme si "na svobodu". Povecereli jsme v zahrádce na ulici a šli se podívat na osvetlenou Niagaru, protože bylo už asi 10 vecer. Bylo to skvelé, tisíce reflektoru a svetel a stínu a lezli jsme také na vyhlídkovou vež a zase zpátky, ale vždycky jsme se trošku prikrcili a zatáhli do stínu, když kolem jelo známé policejní auto.
	Presne v 11:00 PM zacaly z kanadské strany létat rakety a gejzíry a ohnostroje a to bylo tak fascinující, že jsme sedeli s Klárou v tráve a ani nedutali a ani nedýchali. Celých 12 minut trval ten zázrak a potom spousty lidí zacalo chodit domu a maminky pochytaly své malé cernoušky a nakládaly je do kocárku a malé Indy balily do svých brokátových hadru k telu a nasedli všichni do svých aut a nekam odjeli. Ješte dlouho do noci jsme chodili a prošli ješte jednou celé vodopády, protože se nedalo jít spát. A když jsme prišli na své patro v hotelu, tak jsme vypili ješte plechovku cherry-coly napul, která vypadne vždycky z automatu s takovým žuchnutím, až jsme se báli, že to vzbudí celý hotel. Byly asi 3 v noci a za okny se spustil hustý liják.
	28.8. jdeme na nákupy a ve 13 hod. odjíždíme do New Yorku. Cesta fádní, auto teplotu drží, chybí peníze. Jedná se o 25 dolaru, no, to nic. Kdyby se nedopatrením ztratilo z kalendáre 27.8., bylo by to více škoda.
	Jsou 4 PM, silnice císlo 90 East. Do N.Y. prijedeme asi v 10 vecer.
Míjíme Exit 38, jedna míle je do Syracouse.

New York

Muj milý denícku!
 	Do N.Y. jsme prijeli ve 12 vecer, ctyrikrát jsme zaplatili mýtné, než jsme našli Manhattan. Porád jsme se motali v nejakých špatných pruzích a nedalo se nikam projet. Spát jdeme velmi pozde, máme z noci strach. Spíme 7 lidí na dvoulužkových pokojích s postelemi nad sebou, nahore jeden, dole dva a jeden na zemi. Pokoj je velký dvakrát dva metry a je plný batohu. Klimatizace funguje naštestí dobre, takže ráno se probouzíme živí.
	
	29.8. Odpoledne odjíždí Ruža, Markéta, Klára, Straka a Kubát na letište. Jedeme s nimi subwayí a loucíme se na Kennedyho letišti a pak ješte hodinu cekáme s Frolíkem, abychom mohli zamávat letadlu Finair, které má asi 30 min. zpoždení. Pozorujeme ty spousty letadel, co vylétávají asi co dve minuty. Když je jedno ve vzduchu, už stoupá druhé a nekdy je mezi letadly rozdíl i jen jediná minuta.
Když si vezmete ta letadla, která asi tak stejne huste pristávají (a to je jenom tohleto letište, pak je tady ješte Newark a jedno letište vnitrostátní), nad New Yorkem ve vzduchu je pekný cvrkot.	
	Z letište se vracím asi v 8:00 vecer a volám Lisu. Je to šílený hovor. Se zdešením zjištuji, jak je pro me nárocné mluvit cizím jazykem do telefonu. V 9:15 veceríme v zahrádce na ulici a dorozumíváme se všelijak. O pulnoci jedu domu (vlastne na hotel) taxíkem. Cestou ješte ríkám taxikári, at mi zastaví u nejakého krámu, kde bych si mohl koupit pivo. Je ochotný, chvíli premýšlí a už to švihá pruhy nepruhy, ruku z klaxonu sundává málokdy. Vzal jsem pivo také Petru Frolíkovi, myslím, že už je bez penez, ale tašku jsem nechal na sedadle v taxíku, aby si ten šofér nemyslel, že chci vystoupit bez placení. Jenomže v krámu si zase ríkám, že to byla pekná kravina, že co když mi odjede on? Kde pak budu shánet letenku, doklady, to bych zustal v New Yorku nezvestným.

Muj milý denícku,
	za takové premýšlení se sám pred sebou stydím a už to nikdy neudelám. Za prvé proto, že takhle nepremýšlejí frajeri ale srabové, za druhé proto, že nejsem nekde v Kyjeve ale v New Yorku.

	30. 8. Vcera jsme mohli naposledy spát na pokoji v hotelu YMCA. Dnes to bude horší. Predpokládám, že Petr Frolík se vrtne k nekomu na zem, no a já mám dnes vecer rande s Lisou. Chceme se podívat na Statue of Liberty, Trade centrum, Brooklyn Bridge, neco lodí pres záliv, neco pešky, uvidíme.
	Dopoledne ješte jezdím autem po New Yorku. Ne, že bych si nutne potreboval zajezdit, ale spíš hledám tu pujcovnu, kde mám vrátit vuz. Ted, když už parta odjela, platit 50 dolaru denne za auto by byl zbytecný luxus.
	No samozrejme, musel jsem projet Manhattan krížem krážem, než jsem pujcovnu našel. Nejaký pitomec, pravdepodobne Komodor, mi zakroužkoval na mape náš hotel na 63. East side a my jsme na 63. West side. Já, protože blbe vidím, jsem si toho nejdríve vubec nevšiml a hodinu jsem jezdil zrcadlove úplne naopak a místo toho, aby avenue pokracovaly 8, 7, 6 ..., tak šly presne obrácene 6, 7, 8 ... Myslel jsem si, jestli v New Yorku neprobehla nejaká revoluce. To bych pak chápal, že se musely precíslovat ulice, že to nemohli nechat postaru.            
	Auto bylo prevzato v porádku a mne spadl kámen ze srdce. Pokud nekdo ze ctenáru tohoto deníku bude mít tu smulu, že na nej v pujcovne aut zbude tmave modrý Plymouth Voyager SE, poznacte si už dnes, pro jistotu, do svého digitálního diáre císlo Emergency Road Servisu 800-235-9393, kam mužete volat z celých Státu po 24 hodin denne a je to v cene.
	Petr Frolík na me ceká s obedem. Má butanový varic, ešus i lžíci, takže delá polívky a konzervy a je víc penez na subway, taxi atd... Odpoledne jsme s Froldou chodili po N.Y.C. a vecer už jsem se tešil na Lisu. Vcera platila veceri a dnes prý zase já mohu zaplatit lod. Jenže! Ta lod je zadarmo. To Lisa vedela, ale já ne. Delá si ze me legraci a má z toho radost. Petr Frolík byl dnes na lodi s námi. Vytáhli jsme ho, protože mel narozeniny. Po veceri odjel taxíkem na hotel a bude improvizovat s noclehem. Já budu improvizovat tady v Down Town u Lisy na Bleecker St. 
	Lisina spolubydlící je z Asie, myslím z Thajska. Plíží se jak šelma pres moji postel a vždycky me to vydesí, když usnu. Chodí vypínat Air Conditioning. A já ho zase zapínám, protože v tom vedru se proste nedá ani dýchat. Clovek je úplne zplavený. Pro Cecha je to dost katastrofa. Je potreba se neustále koupat , oholit se pod pažemi a natrít takovým tím mejdlíckem proti pocení. Jinak si od vás odsednou i cernoši v metru nebo-li jak tady se ríká v "subwayi". Když jsem jel onehdá s našimi na Kennedyho letište, opravdu jsem si všiml, jak si cernošky dávaly k nosu vonavé kapesnícky, a když jsme vystoupili, ocividne se jim ulevilo. Já osobne používám nejradeji Brut Sport, ale upozornuji, že to musí být deodorant stick, protože všelijaké ty vonavé kulicky roll-on jsou na houby. Uvedomte si, že New York City leží na takové rovnobežce asi jako Madrid. Americané mají jinak nastavenou termoregulaci. Jsou zvyklí chodit v cerném obleku a vázance. Cínané tahají bedny se zeleninou, s rybami a kraby, a nic jim to nedelá. 
	Cerná krasavice se neslyšne plíží po ctyrech pres moji postel, našlapuje mekce a opatrne jak kocka. Když se vzbudím, skocí zpátky do svého pokoje. Jako že tady vubec nebyla. Nevím, na kolik penez to muže holky prijít, ten provoz klimatizace, možná je to pro ne drahé, ale snad jednu noc by to vydržet mohly, když mají návštevu. 

	31.8. ráno má Lisa nejaké povinnosti, tak jedu na hotel zkontrolovat Frolíka. S Lisou se sejdeme ve 13:00 hodin tady u nás na hotelu, protože odtud je to deset kroku do Central Parku a tam nás chce Lisa dnes provést, protože jak mi i psala v dopise, Central Park je její favourite place.         
	Chodíme po tráve, Lisa nám ukazuje místo, kde byl koncert P. Simona s A. Garfunkelem, ukazuje nám Shakespearovské divadlo, deláme hodne fotografií i záberu na "osmicku" kameru. Pozorujeme sportující mládež a Lisa me ucí novým výrazum: soccer - football, roller blading - bruslení na koleckových bruslích, frisbee - talír, který se hází a chytá. Dáváme si kávu v docela drahé zahradní restauraci u jezírka, pozorujeme kachny a lodicky.
	Ríkám Lise, že dnes v 18:00 jedeme na letište. Není to pravda, ale je to nejlepší zpusob, jak se rozejít v nejlepším, uprostred pohody a legrace. Na páté avenue se loucíme, objímáme a dekujeme za všechno. Lisa jde žít svuj život a já s Petrem jdeme na hotel, kde už nepatríme, ale v nejaké skríni tam máme bágly. Kupujeme si 12 plechovek piva, nekolik papírových pytlíku a sedáme si na lavicku uprostred jedné z velmi frekventovaných križovatek. Popíjíme pivo a pozorujeme dení na ulici. Poslíckové nosí pizzu, cernoši cistí boty belochum a auta jezdí a jezdí. Premýšlíme, cím to je, že je tady tak cistý vzduch. Somráky ignorujeme. Akorát muzikantum jsme dnes v Central Parku dali peníze, protože se nám líbili, popovídali jsme s nimi a Petr si je nahrál. 
	Somráci jsou v N.Y.C. všude. Stací vytáhnout fotoaparát a už má nastavenou ruku nekdo, kdo ríká, že se tady fotit nesmí, leda když zaplatíš.  Nebereme je moc 
vážne.
	Premlouvám Petra, at jdeme spát do Central Parku. To není frajerina. Peníze nemáme, spát také nemáme kde, takže tam patríme.
	Pred spaním jsme ješte navštívili prekrásnou diskotéku s tisíci svetýlky a lampióny mezi stromy posetými kvety. Jako ve snu. Ale když k nám prišel cíšník, vzali jsme každý svuj papírový pytlík s ocucaným okrajem a šli spát.
	Nekterí kluci na hotelu vedeli, co máme v úmyslu a byli zvedaví, jestli nás ráno najdou živé a zdravé, ale nikdo se nepridal. Radeji se mackali nekde na podlaze. Ono to opravdu zpocátku vypadá dost desive. Jeden z homeless na nás prímo neco pokrikoval, ale já jsem na nej tak trochu zadupal nohou, jako že za ním chci vybehnout (asi jako pes Ratafák v Médovi Bédovi) a on ujel na kole.
	Noc byla dobrá, ráno bylo desne vlhko, tak jsme se zatáhli hloubeji pod kere. Asi rosa. Mel jsem mokré sako.
	1.9.1993 Ráno už behali sportovci od 6:00 a to preukrutne. Chtel jsem jim udelat nejakou legraci, tak jsem si stoupnul na hlavu a v puse jsem mel cigaretu. Když bežela skupinka sportovcu, tak jsem vyfoukl dým a to tedy ješte nevideli. Jeden borec se málem rozsekal o sloup, protože zapomnel koukat kam beží. Péta Frolík se smál a litoval, že jsme vedle me nepostavili kelímek na peníze. To už zacali jezdit do práce koleckoví bruslari. Vypadá to tak, že sekretárka jede po ulici v luxusních šatech, ve výtahu si sundá brusle a v úradu je za dámu v lodickách. Po práci si zase obuje brusle, udelá nákupy a jede domu.
	Posnídali jsme nakrájené melouny od Cínanu. Byly neuveritelne cerstvé. Co dokáže ta ledová tríšt, je obdivuhodné.
	Pak jsme šli do China Townu pro rádio. Než odjel Kubát na letište, dal mi stodolarovku, co mu zbyla. Byli jsme domluveni, že mu ji v Cesku vrátím. Chci koupit žene dárek. Rádio s kompaktovníkem a kazetákem. Nejlevneji je opet u Cínanu. Vybral jsem docela slušný typ, moderní, s evropskou vidlicí na 220 V asi za 120 dolaru. Ríkal jsem prodavaci, že mám pouze stovku. Udelal cenu, propocítal dan a z pokladny vyjel úcet na rovných 100 dolaru. V této ctvrti jsme i poobedvali. Za málo penez hodne jídla. I takový je New York.
	Jsou 3:15 po poledni. Frolík mi odjel na letište, já pojedu až v 19:00. Sedím v hotelové hale bez klimatizace, jedním okem hlídám svuj bágl a rádio, píšu deník, ventilátor mi obrací listy a teším se domu. Proc ne. Smíril jsem se s tím.
	Mám presne 10 dolaru v drobných a vím, že najíst dostanu v letadle. Napít se musím za své, žízní nevydržím, hlady ano.
	Pivo v USA nesmí mít více, než 10 stupnu. Takže plechovková piva mají zhruba 6 - 8 stupnu a prodávají se klidne i u benzínových pump. Chutove to jde a hlavne, clovek se nemotá jako po dvanáctce. Když, tak jen ríhá, protože je to samá bublina. 
	Na hotelu zustala poslední parta. Parta S.A.S. 10:55 PM. Nálada je všelijaká. Nikdo už nemá klíc od pokoje, rucník atd., bágly jsou sbaleny a nechceme do nich vrtat, aby se zas neco nerozsypalo a neztratilo. Domu prijedeme zpocení a špinaví, ale urcite na každého z nás nekdo ceká, kdo si nás hodí do vany, vypere a vyžehlí.
	Hotel YMCA je asi nejhorší v celém okolí. Nejsou tady portýri s livrejemi, netahají nikomu kufry ani nevstupují do ulice aby svým hostum s nasazením života odchytili taxi. Je to tady spíš jako vrátnice, ale zato se tady my, špindírové, nemusíme žinýrovat.
	15:35 Bolí me už ruka od psaní. 
	16:40 Cas se vlece. Povídáme si s klukama, které jsem za celý výlet v Americe ani jednou nepotkal. Koupil jsem si ješte kafe a pohlednici se známkou. Zbývá mi 8 dolaru a pak už budu úplne "country".
	V 19:00 prijíždí pred náš hotel autobus na letište. Také prijíždí komodor Kužel a volá na me, pojed se mnou, vezmu te na letište. Dej mi pokoj komodore. Jsem ti za všechno vdecný a vím, že i ted jsi chtel pro me udelat neco navíc. Ale chci jet s ostatními autobusem. 


Boeing stoupá ...

	22:55 Sedíme na palube letadla, v televizi beží instruktáž o tom, jak správne havarovat. Nadmorská výška 7 metru, cekáme na start.
	23:03 Strkají nás na dráhu.
	23:07 Silne je cítit nafta. Asi z tahace.
	23:08 Rolujeme. Podle plánku na obrazovce tentokrát poletíme sice také severní cestou, ale ne až tolik. Trasa vede pres Atlantik, nikoliv pres Grónsko.
	Na letišti jsem mel dost casu k tomu, abych podekoval šéfovi liberecké cestovky America Tours Michalu Kuželovi za to, že mi umožnil poznat Spojené státy, ale místo toho jsem si radeji vyreklamoval sedadlo v kurácké cásti letadla. Deláme nekolik zatácek na ranvej a cekáme, až nad N.Y.C. nebude ve vzduchu tak husto a my dostaneme povolení k odletu.
	23:16 Rozjíždíme se znovu, radíme se do tech míst, odkud se odlétá. Za pár vterin jsme ve vzduchu. Za další dve minuty jsme vzdáleni 25 km, výška je pres 2 tis. metru a rychlost 500 km/hod. Dostal jsem sedadlo úplne na konci letadla. Po pravé ruce mám ulicku, po levé sousedku a za ní je zase ulicka. Ulicky koncí vzadu za námi, tam, odkud stewardky budou servírovat jídlo a nápoje. Napravo ani nalevo od nás už nejsou sedadla. Tam se trup letadla zužuje k ocasu a je bez oken. Jsme úplne poslední rada, prostrední sedadlo. Sousedka vedle me kourí a letuška se jí porád venuje. Píšu si, mám mizernou náladu a delám, že tady nejsem. O cem si holky vedle me povídají, to neposlouchám.
	Na letišti jsme se dovedeli, že tri hodiny za námi letí hurikán, ale že my budeme rychlejší, takže se nic nestane. Dobrá. Mel bych spát, za dve hodinky bude ráno, ale musím pockat na jídlo. Už mi dost silne vyhládlo.
	Pak jsme si povídali s tou slecnou, která se jmenuje Cecilia, je jí 26 let, nervózní, a ve ctvrt na dve jsme zacali lítat jako hadr na holi.
	V 1:20 nám okamžite odnášejí všechna jídla i pití i príbory a pouštejí film. Všechno v letadle lítá, co má perí a padá, co není prišroubováno. Mel jsem veliký celodenní hlad a stacil jsem sníst ani ne celý predkrm. Veceri už nemám, moucník také ne. Clovek asi líp prežije hladový než najedený. Budeme pristávat? Jsme asi o pet tisíc metru níže, než bychom meli být, ale vítr cloumá porád. Jediné, co jsem nevrátil je Johnie Walker. Dopiju, zakourím si a neco se vyreší casem. Jenomže - jsme nad Atlantikem a ty legracní filmy o záchrane na mori by mohly platit nekde u Filipín. Ne tady, na severu. Tady prý clovek muže vydržet pri živote 4 minuty, když je otrlý. Opilý pet.
	Stewardka si opet povídá s mojí spolecnicí a já si píšu. Bratr Cecilie pred deseti lety zemrel pri leteckém neštestí. Bylo mu 35 let. Ona je na nervy. Dávám jí svého Johnieho, když svého vypila tak rychle, ale ona statecne nechce. Jenom se tak trochu drží za hlavu a má asi migrénu.
	1:35 Cloumá to stále. Asi že by ten hurikán? To se nedovíme. Ve sluchátkách není hlášení, jenom 10 programu hudby a zábavy. Film, který se deje pred námi je psychologicky nárocný asi jako Angelika. Chce se mi curat, ale nebudu delat paniku.
	1:37 Ted zaznelo pípnutí a mužeme se rozepnout. Kouríme. Všichni jdou na záchod. Cecilia žije v New Yorku, ale rodice má ve Švédsku. Ted práve za nimi letí.
Já ted práve skládám státnici z amerického jazyka. Ne, že bych na to mel znalosti, ale je spolecensky nemyslitelné sedet na sedadle vedle dámy, která má své problémy, a nepohovorit s ní, aby se rozptýlila. 
	Prítel Cecilie se jmenuje Horice Grant. Co delá? Sportuje. Hraje basketball. Jó, hodne kluku u vás v Americe hraje basketball, vid? No jó, jó. Prakticky v každém meste. Horice hraje za Chicago Bulls. S Tony Kukocem, B. Armstrongem, Michelem Jordanem, Skottie Pippenem, Will Perclenem a tak, rozhovorí se Cecilie, když vidí, že se chytám. 
	"Ty znáš Michela Jordana?" ptám se Cecilie.
	"Jó, znám. Ty taky?"
	"No."
	"Dobrá je Junita, že? Jeho žena, mexicanka."
	"Jó."
	"A víš, že Tony Kukoc má taky Švédku?"
	"Ne, neríkej! To vubec nevím."
	"A ty seš odkud?" ptá se me Cecilia, a potom je nadšená, když jí to všechno povídám. "No vždyt já bydlím také na Bleecker Street," dostává se konecne do nálady Cecilia a bere ubrousek, aby mi namalovala, že z druhé strany toho domu,  za rohem, je vchod 63 B, a tam že bydlí zase nejaká její prítelkyne, kterou bych mohl znát, protože je z "Checkoslowikie", jmenuje se "Paulina Poriskova" a je nejaká modelka. 
	2:15 Letadlo zacalo znovu poskakovat, ale ne už tak mnoho. Moje nová prítelkyne zavírá oci a delá, že spí, ale kourí u toho jednu za druhou. Konecne poznávám film (W. Shakespeare: Much To Do About Nothing).
	Na mých hodinkách je 5 hodin ráno, asi 1 - 2 hodiny jsem spal. Za okny je poledne. Behem 90-ti minut pristaneme v Copenhagenu. Pred šestou snídáme melouny, jahody, dalamánky se sýrem a s máslem a s marmeládou a kafe s mlíkem a cukrem, pomerancový džus a cigaretu a vrátili jsme sluchátka.
	Ríkal jsem v noci Cecilii, že si píšu deník, a že bych byl rád, kdyby mi do nej neco napsala na památku. Vzala muj deník a psala okamžite, co jí napadlo:

"Dear Pavel
	we meet on the 914 flight from New York to Copenhagen. My name is Cecilia. I hope you will be very happy in your life 
							Cecilia"

	2. 9. 1993. Je po šesté hodine ranní, poledne místního casu. Jsme mezi Norskem a Dánskem nad morem a blížíme se k nejakému ostrovu v zálivu. Už delší dobu klesáme a to je dobre. Nebude aspon tolik bolet pristání. V televizi koncí film Velcome to Copenhagen a palubní pocítac ríká, že do cíle zbývá 10 minut, že z New Yorku jsme zatím naleteli 3 864 Miles, což není ani 4 tisíce. Autem jsme po Spojených státech najezdili 8 733 "majlí". To je dost!
	Všechnu krev mám v hlave, skáce to a hází, je 7 minut do pristání. Prestávám psát, abych si nepropíchl nohu.
	Vystoupili jsme, poprál jsem nastávající mladé paní Grantové pekný pobyt ve své domovine atd, pak jsem šel na toalety oholit se a zazvonit žene, že prijedu vecer domu. Vzal to Matej a dobrý. Stálo to 13.- Kr a ztratil jsem se výprave.
	Do Prahy mne to letí v 17:05 a mám 100 Kr, což je 500 Kc. S tím snad dve, tri hodinky vydržím. Jsem chvíli pred letištní halou, protože jsem dosti ospalý, tak se chci nadýchat cerstvého vzduchu. Hlavne že nepadá sníh. Koukám po lidech. Mají saka, bundy, kabáty, vetrovky. A oni koukají po mne. Košili s krátkým rukávem v techto koncinách už dlouho nevideli.
	Abych se dostal zpátky dovnitr, musím obejít letište. A drahota jako je tady, také není nikde na svete. Kartón cigaret tady ve Free Zóne stojí 100.- Kr, zatímco v Americe z trafiky si mužeš odnést kartón za $15. V samoobsluze si dávám pivo Tuborg za 19.- Kr a premýšlím, jestli tem Dánum prece jenom nekrivdím. Dobrá, už jsem zapomnel, jak to s temi penezi je. Možná je ta stovka hodne malý peníz. V Americe se mi zdálo levne. Všechno bylo v centech, maximálne v dolarech, ale nic v desítkách. Vzpomínám si dodatecne, že jsem málem zastavil provoz newyorské podzemní dráhy, když jsem tam chtel platit stodolarovou bankovkou. To byl nerešitelný prípad a všichni zamestnanci a hlídaci meli pohotovost.
	No, s tím letadlem to bylo blbý i pri pristávání. Sedlo to na plochu jako žebrinák. Myslím, že piloti se na nás hodne ucili. V Rusku bych byl za takový let vdecný, ale u S.A.S me to štve a je to videt, když se navážím už dve stránky do jejich meny.
	Mají tady hrozne cisto a porádek. Vlevo se kourí, vpravo se nekourí. Pro pivo jdete temi dvermi, s pivem odcházíte tamtemi dvermi na druhé strane. Pak ovšem musíte zase hledat, u kterých dverí jste si vlastne nechali kufr, a jak se k nemu dostat. Když procházím temi všemi turnikety a gejty a exity, tak furt chtejí videt pas a když jim ríkám, že jsem na transitu, tak si kontrolují, v kolik hodin že mi to letí dál. Jako u blbejch. Clovek si tady pripadá jako chudý turista v socialismu. Ten pocit se mi v USA nedostavil ani na vterinu. V New Yorku ani na desetinu vteriny.

Muj milý denícku!
	Když jsem byl v N.Y.C., pripadalo mi to mesto sice jako velký bordel, ale ted mi tak nevkusne pripadá ten dánský porádek. Nic naplat, je to jen království.

	Kudy chodím, rozhlížím se, zda nekde neuvidím zbytek naší výpravy, které jsem se ztratil a napadá mi úryvek z jedné básne: 

			Urcite kluci zmenili jen podnik
			a pokracují v jízde spanilé
			Musím je najít, deštem ztemnel chodník
			ješte pár kroku a jsem u cíle !
						M. Florián (zamlada)

	Pak jsem je našel. Sedeli na jedné zasklené terase a pili pivo, tak jsem také koupil jeden kartón teplého Tuborgu (pivo vychladit neumejí) a pridal jsem se k nim. Za pár hodin jsme leteli Fokkerem do Prahy. V letadle jsem si dal už jenom dvakrát kafe, abych se dal do porádku, ale kluci byli k nezastavení. Myslím, že z nás byli v letadle dost neštastní. V Praze jsem si vzal z letište taxi, abych mel už cestu za sebou. Domu jsem prijel asi tak pred desátou vecer a to je všechno.






















 AMERICA TOURS, jak už sám název napovídá, je cestovní kancelár, která organizuje zájezdy do Ameriky. Sídlí v Liberci. Majitelem je pan Michal Kužel, ale vytocíte-li císlo 048 / 323 1111, zvedne telefon nejspíše nekdo z jeho zamestnancu. "Michal v Liberci dneska není. Je na Floride nebo v Jižní Americe a vysekává tam z pruseru nejakého provinilce, kterému chtejí vzít vízum ci vysolit tisícidolarovou pokutu." V otázce organizace zájezdu nás to názorove rozhodilo do dvou skupin. Jedni ríkají "drahé, nezvládnuté, již nikdy víc..." Druzí si myslí: "Jedine America Tours, jedine individuální zájezdy po vlastní ose a na vlastní nebezpecí." Premýšlím, ke které skupine se mám pridat. Ano, mohli jsme jet zájezdovými autobusy a mít své jisté. Cestou jsme mohli shlédnout na obrazovce televizoru nové príhody Toma a Jerryho. Po levé ruce jsme mohli videt Bílý dum, pak se mohl autobus preklopit na pravou stranu a my, natlaceni na oknech, jsme mohli žasnout z pohledu na Niagarské vodopády. Zajisté bychom také dodrželi casový rozvrh cesty a žádnému z našich kamarádu by nevykradli auto v Jižní Kalifornii. Žádné vozy by neskoncily s rozbitými vanami motoru v coloradských horách a nikdo z nás by se nedostal do konfliktu s americkou policií. Mohli jsme se vrátit ze Spojených státu naprosto nedotceni a vybrat do klobouku na ridice za to, že po nás vymetl z autobusu vajgly a prázdné láhve, tak jak jsme byli zvyklí ze zájezdu na Zlaté písky s CKM. No, a já jsem se mohl pochlubit Lise dopisem z Hradce Králové do New Yorku, že jsem jejím mestem projíždel. Záverem chci tedy panu Michalu Kuželovi a liberecké cestovce speciálne PODEKOVAT - NEPODEKOVAT*).







*) Nehodící se, po prectení této knihy, škrtnete!


























      KONEC




Pavel Dobeš
NECO O AMERICE
Autorská spolupráce na povídkách Vladislav Casey Ruža
Grafická úprava a návrh obálky Radoslav Pavlícek
Textové konzultace Karel Michal, agentura Copyright
Vydalo nakladatelství PEAR Hradec Králové
v roce 1995
1. pro internet upravené vydání 2002-11-10






(c) Pavel Dobeš 1995
design (c) Radoslav Pavlícek 1995
cover photo (c) Marek Dostál 1995

ISBN 80-900737-1-9